kronika 2006  

  28. 4.–1. 5. 2006   |   Roverský závod   |   Kotě, Cvrček, Bajt, Kulan, Ríša

Pátek | Kotě a Cvrček

Až příliš rychle se přiblížil pátek 28. 4., což znamenalo odjezd na první roverský závod… Ráda bych zdůraznila slovo první. Nevim jak ostatní, ale já o této akci věděla jen docela málo. Vlastně jen to, že se půjde po skupinkách (3–4 lidi) sto kilometrů. Asi bylo dobře, jak málo jsem toho věděla, páč jinak bych si to pořádně rozmyslela….(:
Ale teď jak to bylo….
Sešli jsme se (Kotě, Ríša, Bajt, Cvrček, Kulan a LLSM) na Andělu a zamířili na Hlavák. Až na malé překážky jsme dorazili do vlaku a zabydleli se v chodbičce u WC. Cesta byla dlouhá, přestupovali jsme celkem třikrát.
Cestou nás potkala jedna zuřivá průvodčí, která vůbec neocenila naši snahu pomá-hat ostatním, aby mohli vystupovat a neustále přibouchávala dveře Ríšovi před no-sem…
V druhém vlaku si Kulan (jako ostatní) hodil batoh nahoru nad sedačky. Po chvilce z něj začala téct voda na lidi pod ním. Sundal ho, něco pošteloval a dal ho opět nahoru, nad jinou pani, co seděla naproti. Pak už jen všichni čekali a sledovali až na ní začne kapat….
Poslední přestup byl tak rychlej, že ani nevim, kde to bylo. Každopádně jsme dora-zili spolu s dalšími skupinkami na smluvené místo a čekali….
Přišel pro nás Šípek a zavedl nás do nedaleké Sluneční zátoky, kde už čekali ostatní z Mraku a začali vysvětlovat pravidla… Proběhla kontrola povinné výbavy, pak každý závodník dostal tričko s logem závodu…..a pak….už začal ten dlouho očekávaný zá-vod.
Aby všichni nevyrazili spolu, byla na začátku hra… Obě naše družstva (Kotě, Ku-lan, Bajt a Cvrček, Ríša, LLSM) vyrazila ve stejnou dobu… a tak jsme šli spolu… až do noci, kdy to vypadalo, že Kotěte družstvo bude pokračovat celou noc, zatímco dru-hé využije příležitosti a uloží se ke spánku v teple a suchu. Nakonec jsme to tam zalo-mily obě družstva…a spokojeně šli spát….

Sobota| Bajt

Ráno bylo trošičku kritické, protože jsme vstávali někdy kolem sedmé. Nicméně ji-nak to nešlo, takže následovalo balení a odchod ještě předtím než se vůbec mohl kdo-koli jiný vzbudit : ).
Asi po hodině jsme narazili na takovou jednu posázavskou hospůdku přímo na bře-hu. Bylo tam moc pěkně a uvnitř určitě bylo i teplo. Dokonce na nás hospodský volal ať si jdeme dát pivo nebo grog, ale my museli pokračovat, takže jsme tuto nabídku odmítli a šli dál.
Posléze jsme dorazily na první stanoviště kde byla Rybča a Bilbo. Bilbo samozřejmě spal a přestože jsme se o to velice snažili, tak za celou tu dobu nevylezl ze stanu. Překážkou ke zdolání byla provazová lávka nad takovou bažinkou.. Naštěstí jsme si s ní všichni poradili a dostali obálku. Já jsem neodolal a obálku otevřel. Byl tam „BIG SHOCK energy drink“ a taky vzkaz, že od teď nesmíme hodinu používat pravou ruku. No co se dalo dělat. Cvrček s Losem a Ríšou už takovou chybu neudělali, ale stejně je to časem čekalo.
Další stanoviště nás čekalo někdy kolem čtvrté odpoledne na druhém břehu Sázavy o moc a moc kilometrů dál. Čekal tam na nás Koumák s Martinem. Úkolem bylo vylovit z vody plastovou bedýnku. V určení polohy nám měli pomoct tři rovnice, podle kterých bychom určili souřadnice od břehu. No já sem si ještě pamatoval, že takovéhle typy příkladů, ale jejich řešení se mi dávno z hlavy vykouřilo, Kulan na tom nebyl o moc líp a Kotě jakbysmet. Ani nevím, jestli se to podařilo vyřešit Ríšovi s Losem, ale myslím, že ne. (poznámka LLSM: A myslíš špatně, matika je moje 2. mateřština J) Kulan si odvážně oblékl plavky a šel hledat. Náhodou našel docela rychle, ale když začínalo pršet, tak rozhodně radost neměl. Potom co lovil i Ríša, tak jsme se zase zapakovali a šli dál. Cestou přes město jsme se zastavili v hospodě na čaj a tak podobně, strávili tam asi hodinu, rozmrzly a zase šli dál.
Cestou jsme potkali v lese osamocenou chatu kde na nás z každého okna mávaly evidentně velice spokojení obyvatelé o trochu starší než mi a stále na nás křičeli „poď-te kalit!“. Naneštěstí náš soutěžní duch převládl a my se ani nezastavili a naprosto dile-tantsky šli dál. Také jsme toho pak celý zbytek dne litovali, ale už bylo pozdě se vrátit, i když oni tam možná „kalí“ dodnes.
Už asi tak od poledne sem pociťoval, že nemám úplně v pořádku jednu nohu, ale postupně se to začalo zhoršovat, až sem kulhal a dost nestíhal. Za tmy pozdě v noci se nám podařilo dorazit ke třetímu stanovišti, kde byl Šípek a měl pro nás přísně anti-dietní úkol. Každý byl zvážen a podle toho dostal porci chleba. Já měl 60 kilo, takže jsem dostal 600g chleba, což pro představu je půlka velké Šumavy. K tomu jsme do-stali ještě sůl a vodu. Ze stanoviště jsme nesměli odejít dokud to nesníme. Což nám trochu usnadnilo rozhodování a utábořili jsme se přímo tam na stanovišti. Los s Ríšou a Cvrčkem nechali stan u Martina, takže museli spát pod ponchama. To naše skupinka si nesla stan, takže si ho, až na úděsný Kotěcí smích, který zněl spíš jako kejhaní, po-řádně užila. A pak už jsme všichni usnuli.

Neděle| Kulan

Probudili jsme se stále ještě na Šípkově stanovišti s chlebem, venku pršelo, což přimělo ty co spali venku bez stanu (Los, Cvrček a Ríša) k rychlému vstávání. Nasou-kali jsme tedy do sebe zbytky chlebů, zanechali Bajta ve stanu svému osudu a odebrali jsme se k dalšímu stanovišti bez něj. Nejdříve sice celkem slušně pršelo, ale později dokonce začalo svítit slunce. Bylo nám sice ještě docela dlouho mírně špatně po tom chlebu, ale nakonec jsme se zastavili na jedné autobusové zastávce, vytáhli z ni lavič-ky na slunce, trochu pojedli a pokořili jsme luštěndy. Zjistili jsme, že cíl je celkem daleko, ale nic co by nás odradilo. Během luštění se mezi námi neustále motal nějaký přítulný vesnický pes a také nás čas od času ohodily projíždějící auta vodou z kaluže. Nakonec jsme se odhodlali k další cestě, k železniční zastávce poblíž Sázavy. Od za-stávky byl už jenom kousíček k dalšímu stanovišti, které bylo, pro změnu, u řeky. Úkolem bylo obeplout nějakým způsobem červenou sklenici, která visela z mostu nad řekou, to celé s zapálenou svíčkou. Do vody se nám moc nechtělo, ale bohužel jiný rozumný způsob na obeplutí nás nenapadl. Nejdříve se Los pokusil přeplavat se svíč-kou v ešusu, ale do ešusu mu natekla voda a tak se musel vrátit. Mě napadlo svíčky dát do ešusu a připevnit ešus na nafukovací kruh. Plavání nebylo nic příjemného, protože voda byla ledová, proti proudu se plavalo špatně a mírně mě znervózňovala pára z mé pusy, jak byl vzduch studený.. Nicméně, hlavně že konstrukce vydržela nápory vln a tak se mi podařilo obeplout sklenici a vrátit se zpět na břeh. Los byl zanedlouho po-dobně úspěšný a tak jsme se snažili uschnout u ohně a rychle odejít. Ještě se zmíním o naší trestné akci, kdy jsme z mostu trochu zlili vodou organizátory, za to, jak jsou škodolibí. Pak jsme již konečně odešli do města Sázava. Mírně jsme nabrali síly v místní restauraci a poté jsme se opět vydali na další cestu, směrem k vesnici na V s podivným jménem. Cestou jsme si užili oba energetické šoky a dorazili do zmíně-né vesnice kolem desáté večer. Ukázalo se, že nebude tak lehké najít chatu, kam jsme měli dojít, a to ani s pomocí místních obyvatel, občerstvujících se v hospodě. Ukázali jsme jim fotku chaty, ale i tak se dlouze dohadovali kde by chata mohla být a kde ne, tak že nás vyslali k jiné hospodě, kde by mohli vědět něco víc tamější štamgasti. Do-běhli jsme s Losem do té hospody, pan hospodský rychle věděl, kde hledat, a s pomocí jiného místního hospodského návštěvníka se nám podařilo chatu najít. Došli jsme pro ostatní a společně se konečně dostali až k vytouženému cíli. Tam jsme otevřeli cílovou obálku a vešli do chaty, kde jsme se setkali s některými dříve dorazivšími účastníky, s Bajtem a také s organizátory. Chvíli jsme pobyli v chatě a pak už pomalu dlouhý den skončil.

Pondělí| Ríša

Ráno nás vzbudili s tím, že za chvíli bude snídaně. Už sem se chystal pokusit se postavit na zbytky nohou, ale dozvěděli jsme se, že jsou chleby s marmeládou a protože většina z nás už nemohl chleba vůbec ani cejtit, měla snídaně poměrně malou účast. Potom následoval už nástup, ze kterého jsme vyrazili hluboko do lesů poblíž našeho squatu a tam jsme dostali dotazníky se spoustou otázek k závodu, třeba kdy jsme se cejtili během závodu nejhůř, nebo co nás nejvíc rozesmálo, jestli nám pomohla obálka proti trudomyslnosti apod.
Postupně jsme se vraceli zpátky k chatě kde na nás čekalo čisté plátno k poskvrnění našimi dojmy.Když se všichni umělecky vyřádili, nastal největší okamžik dne byl odhalen sud s kofolou, mezitím ještě probíhalo vyhlašování výsledků ve všech možných kategoriích. Naše spojená družina dorazila nakonec jako třetí. Následovala obrovská hostina, stoly se prohýbaly pod tíhou pochoutek z celého světa, chyběly akorát klobásky které nechala Banda jako poselství pro naší skupinu na zastávce ve Vlkančicích, ty pokud samy neodešly, tak tam hnijí dodnes. S touto myšlenkou jsme se urputně plnili jídlem a napájeli Kofolou. K tomu všemu nám hrálo japonské Ska, svítilo sluníčko a na brance se sušil losův koupací úbor. Jako první odpochodovali rázným vojenským krokem vítězové, potom co se shodli, že to už asi fakt nenajdou a že Klára je zabije a už jim nikdy nic nepučí. My ostatní jsme zůstali o něco déle a užívali si pohostinství a toho, že už nikam nemusíme chodit. Nakonec jsme se sebrali sbalili a odešli na zastávku autobusu. Z ní jsme sledovali marné pokusy místního psa-zabijáka o překonání branky, když už jsme byli připraveni mu pomoct a přes branku ho trochu popostrčit, přece se mu to povedlo a navíc už přijížděl autobus do Prahy, takže jsme nastoupili a odjeli. Dál jsme pak pokračovali metrem, kde se nám podařilo chvíli udržet dveře tak, aby se neotvíraly, ale nakonec přece jenom zvítězil stroj nad lidskou silou. Na Andělu na nás pak plně dolehla tíha loučení, Los se dokonce pokusil zastavit odjíždějící metro, aby mohl ještě naposled spatřit známé tváře. Pan průvodčí byl ale naproste necitelný a metro zastavil a vypadalo to, že už se chystá něco podotknout a tak sme se radši urychleně odebrali domů.

[ akce Roverský závod Prahy 5 | publikováno 28. 11. 2006 ]