kronika 2006  

  12.–17. 4. 2006   |   Velikonoce na Valašsku   |   Lord Los Sob Mlč, Bilbo, Zub, Kulan, Kája

Středa| Bilbo

Na hlavním nádraží se nás v tu středu sešlo jen pár odvážných. Konkrétně Piko, Los a já. Zdálo by se, že to není moc slavný výsledek, ale měli jsme potvrzené informace, že sraz a i vlak těsně nestíhá Zub. Nastoupili jsme do sympatického EC na Ostravu a se zatajeným dechem čekali, jestli to Zub stihne. Stihl, s rezervou dobrých dvaceti vteřin – a to si prý ještě minutu kupoval bagetu v bufetu.
Cestou jsme se bavili o všem, a když jsme všechno probrali, usnuli jsme. Probudili jsme se před Ostravou, kde jsme si koupili na nádraží zmrzlinu a šli na další vlak, směrem na Frýdlant nad Ostravicí. Ve vlaku nám dělali společnost ostravští fanoušci Baníku, kteří měli nejen kratke zobaky, ale také pozoruhodnou slovní zásobu. K žádným větším incidentům nedošlo a nakonec jsme i stihli vystoupit do tmy, ve které jsme tušili Frýdlant. Byl tam.
Než jsme se stihli rozkoukat a přejití k nástupišti, ujel nějaký motorák pryč, ale pak jsme zjistili, že na trati do cíle – Ostravice – je stejně výluka, a za rohem nás čekal připravený autobus Českých drah. V Ostravici jsme po chvilce našli rozcestník a první sněhovou závěj. Bylo kolem desáté. Vyrazili jsme po červené směrem na Lysou horu, značka šla nejdřív po silnici kolem domů a stále do kopce, další kilometry už byla silnička ztracená ve tmě okolních lesů a po další půlhodině se změnila v polní cestu. Když jsme došli už skoro ve tmě ke studánce, zahlédli jsme napravo od cesty chalupu. Prozkoumali jsme ji a zjistili, že se nám v okolním sněhu moc nechce stavět stany a že bychom raději trochu squatovali. Chalupa měla cosi jako verandu, tak jsme se tam vešli, i když na losy na kraji asi v noci foukalo. Ale po dlouhém dni jsme usnuli rychle.

Čtvrtek| Zub

Ráno jsme dlouho nemohli vstát, protože byla stále tma a chladno, nakonec jsme to ale v jednu odpoledne vzdali, protože to vypadalo, že víc den už nebude. Tak jsme něco posnídali, zabalili a vyrazili na cestu vstříc Lysé hoře, byly to jen asi čtyři ki-lometry, a tak jsme to docela v pohodě během asi dvou hodin ušli. Cestou i občas vysvitlo slunko. Do hospody na vrcholu jsme dorazili asi v půl páté a byli jsme tam asi do půl sedmé. Když jsme se vydali na cestu dolů, už se skoro smrákalo, a to jsme měli naplánováno ještě asi 12 km. Ale z kopce se šlo docela rychle, i když se sníh bořil a některým začaly vlhnout nohy. Když se setmělo, byli jsme někde za Visalajema, u cesty byla taková dvojsamota, tak jsme tam zkoušeli hledat přístřeší, protože stanovat na sněhu se nám zase nechtělo. Byl tam skoro rozpadlej seníkodřevník, a ten se nám nelíbil, tak jsme šli dál asi tři km na Bílý Kříž. Byli to docela namáhavé kilometry, a tak jsme na Kříž dorazili docela grogy, někdy kolem desáté. Hospoda už zavírala a to byla škoda. Ale co se týče ubytování to tam bylo super. Našli jsme docela luxusní opuštěnou budovu se střechou a stěnama a ani v ní nebyl moc bordel (zatím). Pak jsme večer ještě snědli nějakou polévku a uložili se v našem skvótu ke spánku.

Pátek| LLSM

Když jsme se ještě kolem poledne všichni váleli ve spacácích a byli šťastní, že náš skvot ještě stále stojí po Zubově testu inteligence, jehož příčinou jsme málem chalupu spálili, začínali jsme tušit, že je před námi náročný den. Po tom, co jsem se snažil asi hodinu sušit goráče na vařiči (neúspěšně), jsme se nakonec zvedli a vyrazili na cestu. První úsek, který by se dal nazvat rozcvičkou, byl dlouhý asi 250 metrů, kde byla hospoda. Před námi byl těžký úkol, zvládnout snídani a oběd najednou. Láďa se Zubem se tohoto úkolu zhostili velmi zodpovědně, objednali si jídla, která zněla nejvíc nebezpečně, např. polévku „smrdlavku“.
Před námi byl náročný úkol, věděli jsme, že Kája s Frogem táboří asi 10 km cesty před námi a že Kulan, Bětka a Brčko jsou na cestě ve vlaku a že večer budou na Bumbálce, od nás nyní vzdálené asi 25km, možná i víc. Když jsme kolem druhé odpolední vyráželi konečně na cestu, Kája s Frogem nám akorát psali, že vyráží naproti třetí skupině. Naše cesta vedla ještě asi kilometr po silnici, ale pak nemilosrdně zabočila někam do závějí, kde jsme se všichni pěkně propadali. Cesta byla náročná, suchou botu neměl nikdo a sluníčko s námi hrálo na schovávanou a vyhrávalo. Občas z nebe spadlo i pár kapek. Přibližně v šest hodin večer jsme dorazili na místo, kde kempovali Frog s Kájou. Moc jsme se nezdržovali a šli dál. Začalo se stmívat a sledovat v bílých polích značku začalo být náročnější stejně jako hledat cestu, kde by se člověk co nejméně propadal. Nakonec jsme někdy kolem 22 hodiny dorazili na Bumbálku. Vzhledem k tomu, že jsme se cítili hladoví a ještě nás čekalo pár kilometrů po silnici, rychle jsme vyhledali nějakou ještě otevřenou hospodu a dali si něco rychlého teplého do žaludku. Závěrečných několik kilometrů bylo docela rychlý, po silnice se šlo lehce, až nepříjemně moc. Alespoň nám to umožnilo rychle někdy kolem půlnoci nalézt naše dvě další skupiny, přivítat se s nimi v bílém pekle, postavit stany a jít na kutě.

Sobota| Kája

Dnešní ráno jsme pojali odpočinkově, vstávání jsme (kromě Žab) nehrotili. Na sní-daňooběd dokonce někteří z nás zašli do místního Valašského šenku, na místní specia-litu guláš v kotlíku. Sice jsme vyráželi trochu později, ale alespoň nám stihly uschnout na poledním slunku stany. Cesta začínala prudce do kopce. Chvílemi jsme šli po značce, chvílemi po hraničních patnících. Sněhu bylo po kolena, ale občas (hlavně Piko to prý umí) se dalo jít po stylu Legolase z Pána Prstenů. Když jsme pak narazili na silnici, dlouho jsme neváhali, jestli půjdeme zkratkou po ní, nebo okružní „vyhlídkovou“ cestou přes hřebeny... Po několika kilometrech nás silnička zavedla do vesnice, kde měli krásný rozestavený dům, někteří znalci hned poznamenali, že by to byl perfektní squat. Protože bylo ale ještě docela brzy, rozhodli jsme se že půjdeme o kousek dál, po sjezdovce nahoru zpět na turistickou cestu. Nahoře byla horní stanice vleku, vlek už nevlekoval, ale alespoň tam byla krásná prolézačka. Protože jsme se špatně dohodli, kde budeme tuhle noc kempovat, dopadlo to tak že jsme se rozdělili na Froga, Zuba, Bětku a mně, kteří se rozhodli že budeme kempovat ještě asi o 1,5 km dál na vrcholku. Zbytek zůstal kempit u lanovky. Nevím přesně, co tropili oni, každopádně my jsme si udělali oheň a pěkně si užili jídlo – polévku, klobásy a čaj a večer pak ještě trochu doutnání...

Neděle|LLSM

My, co jsme zůstali kempit pod vlekem, jsme vstávali asi kolem desáté, no skoro jedenácté. Vzhledem k našemu obrovskému spěchu, jsme dali snídani hezky na ran-ním/poledním sluníčku pěkně ve spacácích. Potom jsme se sbalili a vyrazili dohnat skupinu, co si udělala předchozí den náskok a spala na vrcholu Velkého Javorníku. Ty už byli celí naspeedovaní, takže jenom popadli batohy a hned jsme společně vyrazili dál. Cesta byla podobná jako v předchozích dnech, sníh, mokro, prostě super… Na oběd jsme se pro změnu stavili v hospůdce, kde to vypadalo, že Zub dá tak 4 chody, ale nakonec jsme ho donutili spokojit se jen se dvěma. Potom jsme pokračovali dál, těsně před stmíváním jsme začali klesat zpět k civilizaci. Protože jsem šli lesem a už byla tma, ztratili jsme značku a museli trochu improvizovat. Po cestě jsme se s Kula-nem stali oběťmi dobře nastražené pasti, hlubokou louží pod sněhem (ne že by to ně-jak zvýšilo vlhkost v mých botech, sto procent jako sto procent). Nakonec jsme dorazi-li až k údolí Vranče, kde jsme na jedné louce zakempili a postavili stany. A šli spát…

Pondělí|Kulan

Ráno nás přivítal déšť a chmurné počasí, což mělo za následek úpadek morálky i počtu členů koledovací skupinky. Piko s Losem se rozhodli zůstat ve stanu, ostatní se odmítli pustit do zachovávání tradice již večer předtím. Tak jsme se s Zubem chopili našich pomlázek a vydali jsme se směrem k vesnici. Měli jsme v plánu prokoledovat se až k nádraží, kde jsme měli v jedenáct sraz s ostatními povaleči. Průběh koledování nebyl nijak dramatický, zjistili jsme, že místní koledníci nekoledují vrbovými pomlázkami, ale jalovcovými větvemi. Také jsme se dostali až k domu plnému plastových kýblů, odpadků a jiných zbytečností. V domě v prvním patře na seně ležel místní obyvatel, který na nás nepřetržitě chrlil proud svých historek, životních zkušeností a názorů, většinou týkajících se komunistů. Ještě dobré podotknout, že dotyčný spal na třech sovětských vlajkách a i výzdoba zbytku jeho stavení stála za to, z velké části připomínala komunistickou éru. Poté, co jsme se konečně odhodlali odejít, jsme došli na nádraží. Tam za mnou se Zubem přišli i ostatní. Poté jsme odjeli vlakem do Vsetína, kde jsme přestoupili na rychlík do Prahy. Dokázali jsme naplnit odpadkový koš v kupé tak, že více než přetékal, odradili jsme několik spolucestujících smradem a dojeli šťastně až do Prahy.

[ akce Putování po Beskydech | publikováno 28. 11. 2006 ]