kronika 2005  

  23.–28. 3. 2005   |   Velikonoce – Glaurung   |   Kája, Bilbo, Zub

pátek 25. 3. 2005 | Kája

Letošní velikonoce jsme započali drastickým puťákem, když jsme vyráželi v pátek okolo 4 ráno ze Zlína (tam jsme se dopravili vlakem). Ve Zlíně jsme chvilenku bloudili a prohlíželi si místní domky, pak jsme však našli značku, které jsme se chvíli drželi. Zub si cestu nastudoval už dříve, takže věděl, že kus od cesty kudy bychom šli se nalézá opravdový „větrný mlýn”, takzvaný Větrák. Bohužel k tomu, abychom se tam dostali, jsme museli přejít pole, které sice přes noc zamrzlo, ale protože už chvíli svítilo Slunce, tak začínalo nebezpečně roztávat a bahno se krutě lepilo na boty. Větrák vážně existuje a je to opravdu krásná kopie dánských větrných mlýnů. Když jsme u něj ale byli, tak bohužel nevětral… Alespoň jsme se tam nasnídali.

Kousek dál jsme šli kolem letiště, které tam jen tak prostě bylo. Po chvíli jsme už ale konečně sešli ze silnice na lesní cestu a drápali jsme se na hrad Lukov. Hrad byl sice docela velký, ale byl v dost dezolátním stavu, i když na něm byly vidět nedávné částečné opravy. Po chvíli prolézání nás to přestalo bavit, protože tam přišlo dost lidí, tak jsme šli zas dál.

Rozhodli jsme se, že se pokusíme vrátit na původní značku a nejít oklikou. Jak to tak bývá, značku jsme po krutých útrapách našli, ale úplně jinou s tím, že jsme ani pořádně nevěděli, kde jsme. Tak jsme zvolili podle mně náhodný směr a šli. Nějak se nám podařilo zorientovat, takže jsme na chatu dorazili ani ne pozdě, ani ne brzy, zhruba tak ve 3 hodiny. Všichni jsme toho měli celkem dost, tak jsme šli spát.

sobota 26. 3. 2005 | Zub

Ráno jsme vstali pěkně pozdě asi až kolem jedenácté, ale po předchozím náročném dni se nám těch 17 hodin spánku docela hodilo. Pak jsme strávili asi dvě hodiny debatou, co se zbytkem Velikonoc. Skoro všichni, až na dva desperáty: Aničku a Froga, jsme chtěli zůstat na chatě a pobyt prokládat drsnými výlety do okolí. Anička s Frogem byli i po dlouhém přemlouvání pevně rozhodnuti jít na dvoudenní puťák směrem na Rožnov pod Radhoštěm a to i přesto, že počasí nebylo zrovna nejlepší, dokonce i mírně poprchávalo a padla mlha, takže by ven ani hada nevyhnal. Nakonec jsme se rozhodli, že desperáty doprovodíme až na Tesák, že si to třeba cestou rozmyslí, takže v chatě zůstali jen Láďa se Supem, kteří se rozhodli prozkoumat Rusavu. Asi v půli cesty k Tesáku u jednoho docela dost rozklovaného stromu dohonila Káju SMS od průzkumného týmu, že dostál cíle svého pátrání. Výzvědná jednotka totiž v Rusavě objevila restauraci Koliba, která se vyznačuje chutnou kuchyní a výhodnou cenou proviantu i munice, ale i přesto jsme my (podpůrný tým ve složení Zub, Jakub, Kája a Lukáš) neopustili výsadkáře až do bodu Velké Té. Na Tesáku jsme se ještě lehce občerstvili a doplnili tekutiny a rozloučili se s výsadkářem Aničkou a s výsadkářem Frogem a nechali je zmizet v mlze. Poté čekal naši elitní jednotku druhý podstatně náročnější úkol, museli jsme se dostat včas k průzkumnému týmu, abychom ho podpořili v jeho úsilí vyjíst Kolibu a zabránili jejímu prasknutí. Začal boj o čas, rozhodli jsme se proto pro nejkratší možnou cestu do Rusavy. V Rusavě jsme potřebovali zjistit přesnou polohu průzkumníků, spojili jsme se tedy s nimi mobilním komunikačním zařízením, aby nám mohli dát své přesné souřadnice, z rozhovoru bylo patrné, že jsou pod těžkou palbou, nebylo tedy času nazbyt. V našem rychlém postupu se nám pokusila zabránit srna, protože v našich žilách kolovalo mnohem více bojové zuřivosti. Srna měla štěstí a podařilo se jí najít ústupovou cestu. Zanedlouho jsme vtrhli do Koliby, jak se zdálo právě včas. Náš boj i v šestičlenném složení trval dlouho až do večera. Na chatu jsme se vrátili v sevření noci a situace nám nedovolovala nic jiného než se podívat na nějaké filmy na notebooku. Tak se nám podařilo uzavřít den a ponořit se do nočního snění.

neděle 27. 3. 2005 | Zub

Ačkoli byla neděle, rozhodli jsme se něco dělat. Tím něco byla technicky náročná výprava na trasu Obřany, Hostýn, Rusava. Počátek cesty proběhl celkem v poklidu, den byl celkem slunečný a tak jsme na sedle chvilky rozjímali na lavičkách. Pod Obřany jsme se opět rozdělili, a to na vrcholový tým a tým web-programátorský (Supáka a Láďu), který vrchol obcházel oklikou. Na vrcholek kopce Obřany jsme vyběhli dost svižně, protože jsme museli s Kájou předstihnout dva výletníky, kteří také stoupali na vrchol. Na vrcholku se nachází zřícenina stejnojmenného hradu a kdysi zde musel být i nádherný rozhled do kraje, ale dnes nám bránily ve výhledu stromy a my jsme neměli dost sil. A času také nebylo mnoho, nechtěli jsme nechat programátory dlouho čekat v nehostinném prostředí. Zvolili jsme tedy sestup severním dosud neprobádaným svahem hory. Cesta byla nebezpečná, padlé stromy a zbytky sněhu znesnadňovaly postup terénem, když se svah trochu zmírnil narazili jsme na buk s velmi velkým pahrbem na kmeni, na který se Kája pokoušel vylézt, ale jinak se nepřihodilo celkem nic zvláštního. Láďa se Supem na nás už čekali v údolí. Dali jsme si ke svačině okurku a vyrazili jsme dál. Pak jsme vystoupali na pověstný Hostýn, díky tomu, že jsme vrchol dobyli z druhé strany než obvykle, jsme si mohli prohlédnout několik křížových cest, větrnou elektrárnu a rozhlednu. Až do té doby jsem myslel, že na Hostýnu je jen kostel. Další věci, co stojí na Hostýnu za zmínku, jsou hospody, je jich tu hned několik. My jsme zvolili nám dostačující samoobslužnou restauraci a dobře jsme se najedli a napili, abychom na další cestě nestrádali. Do Rusavy jsme se vraceli po modré přes Skalný. Já s Jakubem jsme v Rusavě u potoka hledali proutky na pondělní koledování. Tato končina byla na vrby chudá a tak bylo hledání složité. Naštěstí nám ale pomohl jeden místní kluk a ukázal nám cenná ložiska. Když jsme dorazili do chaty, stmívalo se. Večerní program jsme zvolili takto: Nejdříve jsme dost dlouho hráli akční hru „Soudruhu nezlob se“, někteří spali a notebookovali. Potom jsme si někteří upletli pomlázky, něco pojedli a pak se nám podařilo vyrvat Láďovi ze spárů jeho notebook a před spaním jsme si pustili nějaké filmy, zejména „Team America“, který se mi moc nelíbil a přišel mi dost sprostý, ale mohl jsem se díky němu zamyslet nad americkou politikou na Blízkém východě, ale to se může u Ramba zamyslet taky, že? Pak jsem si jen nařídil budíka na ráno a šel spát.

pondělí 28. 3. 2005 | Bilbo

Ráno někdy po osmé jsem zaregistroval šramot, způsobený Zubem a Jakubem, kteří odvážně vyráželi koledovat do vesnice pod námi, Rusavy. My ostatní jsme blaženě leželi ještě asi tak hodinu, pak jsme vstali a začali uklízet chatu. Bylo potřeba umýt nádobí, vyluxovat, zavřít vodu, sbalit si, vypnout elektřinu – takže nám to zabralo docela dlouho. Kolem jedenácté jsme začali být nervózní, kde jsou Jakub se Zubem, zkoušeli jsme jim volat. Podařilo se, Zub tvrdil, že už jsou na cestě.

Když jsme je uviděli, uvědomili jsme si, do jakého pekla jsme je to nechali jít samotné. Autobus nám jel z pod kopce po dvanácté, nicméně nepodařilo se nám s ním tak úplně odjet. S Kájou jsme tedy zaklekli na zastávce, vytáhli notebook a anténu a našli další spojení. Kolemjdoucí nebo spíš kolemsepotácejícíse domorodci na nás udiveně koukali a když zjistili, že jsme pražáci, bylo jim jasný, že se tam určitě díváme na nějaký mládeži nepřístupný fotky, což bylo dost pravděpodobné vzhledem k tomu, že jsme na LCD displayi stěží přečetli i jen ty spoje. Přesto nám za poměrně neveselé situace odjely ze zastávky i další dva autobusy; ozvali jsme se tedy Frogovi, že domluvený společný vlak v Hulíně ve dvě hodiny nestihneme a ať na nás nečekají. Posléze jsme úspěšně sešli vesnicí dolů k další zastávce. Přijel další autobus – a pro změnu nás tentokrát víceméně bezdůvodně nevzal.

Šli jsme tedy pěšky na nejbližší vlak, což bylo asi pět kilometrů. Tam jsme zjistili, že sice můžeme jet do Hulína vlakem asi za hodinu, ale tam pak budeme čekat další dvě hodiny, takže jsme raději zašli na večeři a jeli až o dvě hodiny později. V Hulíně jsme tak byli v nádherných deset hodin večer; při čekání na další vlak jsme ochutnali některé části Zubovy a Jakubovy koledy, zvlášť některá vajíčka byla jen pro otrlé – ale i takoví se našli. Ve vlaku jsme už hlavně spali, asi ve dvě ráno jsme dojeli na Hlavní nádraží.

[ akce velikonoční puťák | publikováno 27. 11. 2005 ]