kronika 2003  

  10.–15. 2. 2003   |   jarní prázdniny v Jeseníkách   |   různí autoři

pondělí 10. 2. 2003 | Bait

Ach to stávání! Sraz byl na Smíchovském nádraží v 7:25, jako vždy u pokladen (tam to stejně jinde nejde). Dostavilo se celkem 18 lidí, z toho 5 Kober, 3 Krahujci, 3 vlčata, 5 roverů + Anička a Jana (možná se bály Kober, tak jich muselo jet tolik : ). Tak, jak jsme tam stáli a leželi, odebrali se naše osoby k vlaku. Tarzan nás přišel vyprovodit na perón, všichni mu zamávali a hurá do Šumperka. Po asi čtyřech hodinách dospěla naše polární výprava na šumperské autobusové nádraží. Pár roverů šlo nakoupit a zbytek nastoupil do autobusu. A do Avaru, ač nám cesta trvala o něco déle, jelikož autobus se v Losinách u hotelu Praděd neotočil. Jel totiž dál a svoje kolečko si prodloužil o nějakých pár kilometrů. Pravděpodobně protože v zimě nepotřebují tolik linek a tak nějakou prodlouží, nebo se jiná nemůže třeba z druhé strany kvůli sněhu dostat na všechny svoje zastávky...

Asi v polovině 12. hodiny jsme konečně dorazily do penzionu Avar a tam nás přivítal pan Šťastný. Rozdělení do pokojů bylo jednoduché, Kobry se uhnízdily v jednom, roveři se nastěhovali do druhého (možná si i pod sebe nahromadili nějaký ten poklad, jak draci dělávají), Krahujci si postavily svá hnízda ve třetím, "Pigini" ve čtvrtém a Víla s Janou v pátém. Celá skupina oprášila své běžky, tedy až na Lukáše a vlčata, kteří běžky neměli a na rovery, kteří šli nakoupit. Běžkaři namazali (běžky), sice jen tak aby se neřeklo, ale docela to i stačilo. Celá běžkařská skupina se vydala kolem hasičské zbrojnice po cestě nahoru, pak doleva směrem k hotelu Diana, kam jsme asi kolem 14:30 dospěli a dali si čaj. Pak stejnou cestou zpátky do penzionu. Večeru (po večeři) vévodila volná zábava, tedy kulečník, ping-pong a ting-ťong. Vše se ale změnilo s příchodem Placky a kolektivní hrou z vlaku, což bylo zjistit jak se kdo jmenuje, co nerad jí a co rád dělá. Po večerce se všichni odebrali spát a spali dlouho až do smrti...

úterý 11. 2. 2003 (běžkařská varianta) | Štěpán

Po vcelku příjemném vstávání jsme šli na snídani. A po odjezdu první skupinky na sjezdovku jsme se vydali na běžky. Po vystupu po silnici jsme namazali a nandali běžky a vydali jsme se po vyšláplé stopě do lesa. Po chvíli jsme z lesa vyjeli a už neprošlápnutou stopou jeli dál. Tento kus cesty byl ještě dobrý, ale když jsme z ještě přehledné cesty odbočili do naprosto nepřehledné závěje, trochu jsem se zarazil. To už jsem věděl, že jedeme na Tři kameny a že Tři kameny jsou skála na vrcholu jednoho kopce. Brodit se v závěji po rovině, to ještě šlo, ale když se předemnou objevil krpál a ještě k tomu do kopce, málem jsem nejel. Nakonec jsme se všichni i se mnou drápali do kopce, kde jsme se i navzdory běžkám propadali div né po kolena. Nahoře na nás čekala krásná cesta mírně dolů, ale naše spokojení po chvíli skončilo, když cesta byla posipaná. Po chvíli jízdy vedle cesty jsme zase šplhali do kopce a na Tři kameny, Tam jsme zjistili, že přes polovinu skupiny si nevzala oběd a tak já jsem měl k obědu jablko a kousíček chleba od těch co oběd měli. Pak pro mne následoval další „šok“ a to když se řeklo, že jedeme na „Jelení skok“ další skála, sice né na kopci, ale brzy jsme poznali jaké je to na ní jet po běžkách. Nejdřív následoval malý kopeček s převíšením dvou metrů na půl metru. Potom prudký kopec dolů s mnoha skrytými skokánky. A na konec všeho „slalom mezi stromama“, tedy krpál dolů lesem a stromy nás ještě napichovali svýma špičatýma větvema. Po tomto sjezdu jsme se po chvíli napojili na cestu kterou jsme sem přijeli a už celkem bez potíží se vrátili do Avaru. V Avaru jsem nejdřív ležel, potom zkoušel hrát kulečník a po návratu skupinky ze sjezdovky jsme hráli městečko Palermo, byla to krásná protože jsme ve třech kolech popravili všechny tři mafiány sice hra trvala alespoň 3 a půl hodiny, ale hra to byla pěkná. Šel jsem spát unavený a ještě po chvíli klábosení na pokoji jsem spokojeně usnul.

úterý 11. 2. 2003 (sjezdařská varianta) | Kulan

Ráno jsme brzo vstávali, měl jsem službu a po snídani jsme se rozdělili do několik skupin, podle toho, co každý chtěl (a mohl (a směl)) ten den dělat; někteří šli sjezdovat a někteří šli na běžkařský výlet a někteří na pěší výlet. Já jsem šel sjezdovat, se mnou ve skupině byli ještě: Láďa, Bajt, Zbyněk a Víla. Vzali jsme si s sebou věci (jídlo, lyže, snowboardy, a tak podobně) a vydali jsme se na autobus. Tím jsme se dopravili do Velkých Losin a tam jsme počkali na další autobus do Loučné. Tam jsme vystoupili a šli nahoru ke sjezdovce. Tam jsme si koupili permanentky, oblékli si lyže a snowboardy a dali si věci do úschovy. Potom jsme začali sjíždět. Já jsem začínal jezdit na snowboardu, takže jsem až tak moc nesjížděl, ale stejně to stálo za to. Počasí bylo pěkné, mraky skoro nebyly a vítr moc nefoukal. Na vleku nebyly moc velké fronty a jenom sjezdovka samotná nebyla zrovna nejdelší. Někdy kolem čtvrté hodiny jsme skončili a chystali jsme se vrátit zpět do Avaru. Zjistili jsme, že už nám nejede autobus a že vlak jede asi až za tři čtvrtě hodiny a proto jsme se schovali před zimou a větrem do nedaleké restaurace. Tam jsme krátce povečeřeli a potom jsme se vydali na nádraží a na vlak. Tím jsme se dostali do Velkých Losin a tam jsme zjistili, že nám autobus jede asi až za 40 minut, tak jsme se schovali před zimou, větrem a tmou do restaurace hotelu Praděd. Tam někteří z nás znovu povečeřeli a pak jsme se autobusem konečně dostali do penzionu Avar. Tam jsme uvařili večeři a po ní se hrálo Palemro. Potom se už šlo spát.

středa 12. 2. 2003 | Jana

Ve středu jsme šli všichni (až na vlčata a Lukáše) na běžky. Ráno jsme autobusem dojeli na Červenohorské sedlo, v hotelu namazali lyže a vyrazili vzhůru na Jelení studánku. Oproti předchozím dnům byl výborný terén a pořád stejně krásné počasí. Od studánky jsme pokračovali dál po úbočí hory, potom zase do kopce a nakonec lesem až na Vozku. Tam byl krásný výhled, jenom jsme se na něj kvůli silnému ledovému větru nevydrželi dívat dlouho.

Z Vozky jsme jeli po celkem rovné cestě na vřesoviště(rovnou, zasněženou plochu,ohrazenou zábradlím) a dál, když vtom cesta začala klesat. Následoval slalom po zalesněném zkopci. Bylo to pomalé a skoro pořád jsem byla ve sněhu, takže mi brzo začala být zima. Potom jsme se dostali na celkem přijatelnou stopu, která se postupně rozšířila na normální širokou cestu. Po ní by to byl velice příjemný a nenáročný sjezd, nebýt zrádných míst posypaných hlínou a ukrytých nejčastěji hned za zatáčkami.

Kolem třetí hodiny jsme na cestě asi 2 km od Branné začali dělat oběd. Uvařil se čaj a chleba s paštikou nebo sardinkami. Moc dlouho jsme tam ale nestáli, protože už byla opravdu zima vyrazili jsme na vlak do Branné (přece jenom). V teplé čekárně v Branné jsme čekali asi tři čtvrtě hodiny na vlak do Hanušovic. Tam jsme vzali lyže na ramena a šli po silnici do Potůčníku a pak vzhůru do Žárové. Asi 2 km z toho byly hlubokým sněhem, další kus ohradou pro krávy. Cestou mi úplně uschly rukavice a přestala mi být zima.

Dorazili jsme nakonec všichni. Večer nás navštívil pan Mazánek a povídal o lovení a myslivosti.

čtvrtek 13. 2. 2003 | Víla

Ráno jsem se probudila v 8:30, což by za normálních okolností byl budíček a tak jsem v domnění, že mě v případě nutnosti někdo probudí, znovu usnula. Znovu jsem se probudila okolo osmé a protože v tu dobu měla být snídaně, o kterou bych samozřejmě nerada přišla, tak jsem vstala o vydala se dolu. Tam byl jen Chrobák a jelikož také nevěděl jestli se už má vstát nebo ne, tak jsem se vrátila do pokoje. Svým příchodem jsem dost pravděpodobně vzbudila Janu, která byla se mnou na pokoji a už jsme ani jedna neusnuly. Po další skoro dvě hodiny jsem se bavila tím, že jsem si střídavě četla a chodila dolu a nadávala na vedení, že mi nic neřekli. Když už se nás sešlo dole víc, udělali jsme si snídani a to už za námi přišla Anička. Dopoledne proběhlo velmi klidně, převážně u hraní kulečníku.

Po obědě jsem se vydali do Velkých Losin do bazénu. Po cestě nás vedoucí trochu prozkoušeli z určování azimutu a zahráli jsme si pár her. V Losinách jsme měli rozchod a po nakoupení nezbytné doplňkové stravy, jakou je třeba čokoláda, se většina z nás sešla v cukrárně. Potom se od nás oddělila Anička, Zub a Kája a my ostatní jsme šli do bazénu. Po menších komplikacích, kvůli tomu, že jsem se omylem přihlásili jako dvě skupiny, jsme se konečně dostali dovnitř. Jenže naše radost z toho, že nás pustili dovnitř, brzy pominula, protože jsme ten bazén ucítili. Tento bazén je totiž naplněn vodou ze sirných pramenů a ty jsou cítit skoro stejně jako vajíčka. Ještě ke všemu byl bazén dost malý a plavčici se nelíbilo, že se topíme a tak nám nezbývalo nic jiného, než se tam jen líně vyvalovat jako ostatní.

Když jsme se dostatečně umyli ve vejcích a vyšli jsme ven, zjistili jsme, že autobus nám hned tak nepojede a tak jsme začali hledat nějakou restauraci / hospodu, kde bychom si mohli dát čaj. Nakonec jsme zapadli do nějakého baru určeného zřejmě pro fotbalové fanoušky. Bohužel ale několika z nás donesli čaj asi pět minut, před tím kdy jsme měli jít na autobus. Autobus jsme naštěstí stihli a tak jsme dorazili do Avaru. Co se dělo potom si pamatuji jen velmi matně. Nejspíš jsme měli večeři a potom jsme hráli nějakou Petrovu hru, která spočívala ve složení několika map dohromady a v zapamatování a nakreslení některých míst.

No a pak se šlo spát.

pátek 14. 2. 2003 (sjezdařská varianta) | Zbyněk

Budíček byl jako obvykle později než by bylo třeba. Proto jsme se sotva stačili nasnídat a už jsme museli jít na autobus. Ten se také skoro nestihl, protože se v penzionu „zapomněl“ malý Dan. Nejprve jsme jeli do Velkých Losin a odtud na Červenohorské sedlo. V Losinách jsme měli necelou hodinu času než přijede další autobus. Neměli jsme v tu chvíli co dělat, a tak se obzvláště Kobry docela nudily. Zprvu jsme všichni jen tak postávali před zastávkou a navzájem se mezi sebou bavili v několika skupinkách. Po chvíli se vytvořila větší debatující skupina kruhového tvaru. V tu chvíli se Kobry začínaly již opravdu nudit, a tak když se u skupinky objevil Jarek, vlče známé spíše jako Pigin, začaly si s ním ve skupince mezi sebou házet. Ale to je po chvíli omrzelo a tak do kroužku vystrčili „vojína Bajta“, který jakožto člen Kober, měl tu čest zahrát si jako první novou hru „Poznej kdo tě praštil“. Hra spočívá v tom, že člověk, který je uprostřed kroužku a má zavázané oči, je ostatními otáčen dokola a poté do něj někdo uhodí. Když ho ten uprostřed pozná jde do kroužku místo něj, a když ne, hraje se dál.

Po tom co v kroužku byl ještě Čížek (Šáša), já, Kulan a pak znovu Bajt nás od hry vyrušil přijíždějící autobus. I když to nebylo zrovna jednoduché nakonec jsme se do přeplněného autobusu i s lyžemi naskládali a vyjeli směrem na Sedlo. Za patnáct minut jsme byli na místě. Napřed jsme zašli do jednoho z hotelů, kde jsme na schodech u lyžárny dostali základní instruktáž a rozdělili se do tří skupin: běžkařské, běžkařsko-pěší, a lyžařsko-snowboardistické. Běžkaři vyrazily na Švýcárnu a do Koutů nad Desnou. Běžkařsko-pěší skupina, což byla malá vlčata a Lukáš, se vydala někam do okolí. Lyžařsko-snowboardistická skupina, kam patřila větší část Kober, tudíž i já, a Láďa, vyrazila do úschovny, pak pro permanentky a pak konečně lyžovat. Zprvu jsme jezdili na jižním svahu, ale byly tam jenom dvě docela krátké sjezdovky a po hodině jsme všichni kromě Kulana, který někam zmizel i se snowboardem, jezdili na severním svahu, kde byly dvě modré, jedna červená a černá sjezdovka. Na začátek jsem byl z Bajtem a Vílou zkusit obtížnější modrou, ale bylo to celkem „lamácký“, tak jsme si dali červenou. To už bylo o dost lepší. Dole pod červenou jsme potkali Láďu, který právě vzdal pátraní po Kulanovi a nevypadal zrovna vesele. Společně jsme pak sjeli dolu k vleku, kde byla docela velká fronta, takže vzhledem k našim časovým permanentkám, to byla naše poslední jízda.

Sjeli jsme po modré dolů k úschovně a šli na oběd. Už přijel i Lukáš s vlčaty, a tak jsme začínali nějak víc postrádat Kulana. Lukáš šel k vleku, aby se podíval po Kutákovi a my jsme mezi tím objednali smažeňák. Když jsme dostali jídlo, přišel Lukáš a Kulan stále nikde. Snědli jsme oběd a konečně se někde objevil Kulan. Prý spadl někde na vleku. Kulan jakožto velký ochránce zvířátek si objednal svoje veganské jídlo. Mezi tím jsme provedli personální změny v našich skupinkách. Lukáš si místo běžek šel zkusit sjezdovku, z Bajta se stal snowboardista a Láďa si vzal na starost vlčata.

Opět jsme si šli koupit permanentky a rovnou zamířili na severní svahy. Já s Vílou jsme jeli na vlek k červené. Byla tam úplně největší fronta, a proto když jsme vyjeli nahoru, jeli jsme jezdit na modrou, protože na té skoro nikdo nejezdil a navíc tam měli namířeno i ostatní z naší skupinky. Docela nás překvapilo, že jsme nikoho známého ze začátku na modré nepotkali, ale za chvíli jsme uviděli Lukáše, který si pomalu začínal zvykat na sjezdovky a pak přijel i Kulan s Bajtem. Modrá sjezdovka byla docela špatná, ale vzhledem k frontám se celkem vyplatila. Nakonec jsme na ní vydrželi až do tří, kdy už jsme museli jít pro věci do úschovny, abychom stihli autobus.

Když jsme si vyzvedli věci a přezuli se do pohorek, vyrazili jsme na zastávku. Cestou se vlčata jako vždy snažila někam ztratit, když už ne do lesa, tak alespoň pod projíždějící auto. Do autobusu jsme se dostali o dost lépe než předtím, protože byl naštěstí téměř prázdný. Cestou jsme ještě v Koutech přibrali běžkařskou skupinu a jeli do Rapotína k Houseti, abychom v Losinách nemuseli dlouho čekat na autobus do Žárové. Cestou od Housete do penzionu jsme v autobuse potkali několik „Kamilů“ ze Žárové, kteří nám ještě sdělily své plány na prázdniny. Vypadá to, že letní tábor bude zase docela zajímavý.

V penzionu u pana Šťastného jsme si udělali večeři. Po večeři jsme měli docela zajímavou přednášku s Housetem o historii střediska a oddílu. Pak jsme chvíli zpívali, hráli kulečník a odpočívali. Po deváté hodině šla vlčata spát a ostatní se ještě bavili ve společenské místnosti. Asi v jedenáct hodin nás vedení zavolalo dolů a dozvěděli jsme se, že nás čeká nějaká bojovka. Vůbec se mi už nechtělo v jedenáct ven a ostatní také zprvu nevypadali moc nadšeně. Nakonec to bylo ale dobrý. Museli jsme stopovat Yetiho a najít jeho doupě, kde nás měla čekat nějaká odměna (všichni věděli, že je to Milka). Na hru jsme vyráželi po jednom v desetiminutových intervalech. Stopování bylo docela jednoduché a krátké, i když Bajt místo Yetiho chvíli stopoval nějakého místního obyvatele, dokud se nerozsvítilo světlo na jeho zahradě. Když jsme se všichni vrátili, konečně jsme šli spát. Kobry však až po placené osobní hygieně.

pátek 14. 2. 2003 (běžkařská varianta) | Čížek

V sobotu jsme rychle vstali. Řeklo se nám že za 30 minut jede autobus. Tak jsme co nejrychleji zbalili, ti co měli službu šli pochopitelně dělat snídani. Dosyta jsme se najedli a rychle opustili penzion Avar s běžkami, snowboardy a lyžemi a nastoupili do autobusu. Dojeli jsme do Velkých Losin a tam jsme přestoupili do busu, jedoucího na Červenohorské sedlo. Na sedle jsme vystoupili a šli do vyhřátého domečku, kde jsme navoskovali běžky. Poté jsme vyjeli na přiměřeně dlouhou trasu na Praděd. Cestou jsme párkrát zastavili, páč bylo hrozný vedro. Hrozně svítilo slunce a tak si Štěpán vzal svoje elitní brýle z Vietnamu. Dojeli jsme k Pradědu a zase odjeli zpět ke Švýcárně, kde jsme si dali knedlíky. Potom jsme to vzali z kopce dolů do Kout nad Desnou. Byli tam tři způsoby cest dolů: Les 1, Les 2 - ideální cesta pro kamikatze, a silnice. Dojeli jsme dolů, každý jak uměl a přijeli jsme k autobusové zastávce.Tam jsme v busu potkali ostatní a jeli k Houseti. U Housete to bylo príma. Byli tamk skvělé hračky. Po hezky strávených chvílích u Housete jsme vyšli k zastávce busu. Přitom jsme se koukali na měsíc na kterém byl Had. Potom jsme strávili večer celkem klidně. A kdo byl chytrej, tak si zbalil aspoň část věcí, aby se s tim potom nemusel votravovat.

sobota 15. 2. 2003 | Chrobák

Probudil jsem se v márnici. Kupodivu mi nebylo o moc lépe, než když jsem usínal. Zvedl jsem mobil, který ležel vedle mě na posteli a snažil se zaostřit na digitální čas. Pravda nosím sice na ruce krásné ručičkové náramkové hodinky, ale nerad jich používám. Možná proto, že mi i teď ve věku 16ti let trvá pěkně dlouhou dobu, než poznám jaký čas to vlastně ukazuje. Nepamatuji si, kolik bylo, ale určitě ještě nebylo 8:00 a určitě ještě nikdo nezavolal: „Snídaněééééééé!“ Kdyby se tak stalo, byla by márnice a všechny ostatní obytné místnosti prázdné. Zmínka o jídle je totiž u skautů ono magické slůvko, které je vždy zcela bezpečně přivolá k volajícímu. Ale to není podstatné. Podstatné je, že byla sobota a to byl určený den k návratu. Začal jsem v klidu balit. Vždyť většinu jsem měl již sbalenu. Jen jsem za žádnou cenu nemohl najít ty hloupé „psí dečky“.

Nebudu vás, mí milí čtenáři, zdržovat přehnanými podrobnostmi. Cesta proběhla klidně. Sice jsem se mnohokrát zbytečně rozčílil, ale to není nic nového ani neobvyklého. Ne u mě. Nehledě k onomu nepatrnému detailu, že jsem seděl v kupé s člověkem, který se mě asi pokoušel vytočit schválně. Nebudu to protahovat. Jak bylo předem napsáno v informačním letáku, tak se stalo. V 18:25 jsme dorazili na Smíchovské nádraží. Byla nás chabá čtvrtina. Neděste se, to jen Hadi vystoupili na Hlavním nádraží, protože se jim nechtělo půl hodiny čekat, než vlak pojede dál. Pokud se ptáte na osud mých ubohých „psích deček“, tak je našel Láďa a vrátily se v pořádku do mého držení : ).

[ akce Zimní prázdniny v Jeseníkách | publikováno 18. 2. 2003 | aktualizováno 1. 3. 2003 ]