kronika 2005  

  23.–28. 3. 2005   |   Kobří Velikonoce   |   Kulan, Tonda, Kaski, Víla, Ondra

středa 23. 3. 2005 | Víla

Sešli jsme se na Hlavním nádraží v nepatrném počtu pěti lidí. Konkrétně jsem to byla já, Štěpán, Kaski, Kulan a Tonda. V domnění, že jsme dostatečně zásobeni Kofolou, jsme nasedli do vlaku. Svůj omyl jsme zjistili záhy. Po opuštění Hlavního nádraží byla slavnostně otevřena první Kofola těchto Velikonoc a zanedlouho byla již méně slavnostně dopita. Jak ubývalo cesty, tak skoro přímo úměrně ubývalo i Kofoly.

Zdárně jsme vystoupili v Chlumu u Třeboně. Ačkoli se zastávka jmenuje Chlum u Třeboně, Chlum je vzdálen asi 5 km. V naději, že si ušetříme část cesty, počali jsme zkoumat jízdní řád autobusů. Kulan nám sebejistě tvrdil, že námi vyčkávaný vůz přijede do pěti minut.

Po čtvrt hodině jsme přeci jen seznali, že tento autobus asi nepojede. Další měl jet asi za hodinu, tak jsme usoudili, že stihneme dojít na další zastávku. Od té jsme se vydali k další a cesta nám pěkně ubíhala. Pochod jsme si ještě urychlili sprintem na okolo jedoucí autobus (který se rafinovaně vydával za náklaďák) a později i na úplně obyčejný autobus, který ačkoli nás viděl, na zastávce jen přibrzdil, nechal dveře zavřené a jel dál.

Tak jsme došli až do Chlumu. Tam jsme si dopřávali odpočinku, ale najednou začal opodál stojící obchod nebezpečně přitahovat pozornost našich tří členů. Nedbaje toho, že již bylo zavřeno, přiřítili se k výloze a okouzleně hleděli na vystavené Kofoly.

Těchto pozoruhodně vyhlížejících lidí si všimli okolo projíždějící policajti. Trio u obchodu zřejmě netušilo, že zvuk motoru patří policejnímu vozu, a proto včas neuprchli. A tak jsme ze solidarity ani já, ani Štěpán nepokusili o útěk.

Jeden ze strážců zákona vystoupil a začal nám pokládat spoustu dotěrných dotazů jako například proč se díváme do výlohy. Zvážili jsme situaci a usoudili, že nemá cenu zapírat. Hrdě jsme tedy přiznali, že se díváme na Kofoly. Zřejmě má pan policajt také velmi rád Kofolu a často se na ni dívá skrz výlohu, jelikož se mu to zdálo jako rozumné vysvětlení, nasedl do auta a odjel.

Nechtělo se nám déle otálet na místě činu a vyrazili jsme dál. Měsíc nám svítil na cestu a my šťastně dorazili až na Hajnici. Po troše obtíží se nám podařilo rozdělat oheň, vypít další Kofoly a ulehnout ke spánku.

Nutno zmínit, že jsme spali venku a jistí členové (já) neměli s sebou karimatku. I tento problém jsme i přesto, že noc již značně pokročila, vyřešili přímo mistrovsky.

Čtvrtek 24. 3. 2005 | Kaski

V noci ze středy na čtvrtek jsme se moc nevyspali. Hajnice byla zamčená a klíče měly přijet až ráno, tak jsme museli přespat venku. Zimou jsme se budili docela často. V sedm hodin ráno místního času jsme chtěli vstát, ale byla taková zima, že jsme radši ještě usnuli. Asi v půl dvanácté nás probudilo sluníčko, které krásně hřálo. Začali jsme vylejzat ze spacáků a pomalu se rozkoukávat. Kolem půl jedné se k nám přidal Čížek, který nemohl odjet s náma z Prahy ve středu. Přinesl rohlíky a marmeládu, tak jsme mohli v klidu posnídat. Klíče dojeli kolem druhé hodiny se Zebrou, Parádnicí, paní Štěpánovou a paní Kaskiovou. Hned jsme se nastěhovali a začali jsme se zabydlovat. Potom jsme já (Kaski), Tonda a Kulan vyrazili na průzkum ke Staňkovskému rybníku. Cestou jsme se zastavovali u posedů, lezli jsme na různé stromy a dělali jiný blbosti. Vrátili jsme se akorát na večeři, ale už si nepamatuju co jsme jedli dobrého. Pak jsme se myslím odebrali na kutě.

Pátek 25. 3. 2005 | Kulan

Ráno jsme vstali celkem brzo, i když někteří ještě dospávali v postelích nedostatečný spánek z minulé noci. Posnídali jsme a pak si pěkně zašermovali. Řekli jsme si, že bychom mohli udělat takový menší delší výlet po okolí, tak jsme vzali meče a svačinku do batůžků a vydali se směrem pryč od Hajnice. Po cestě jsme si zahráli plno veselých her, zašermovali si, znovu procvičili sebevražednou hru se sněhovými koulemi až balvany a jinak si krátili pěknou cestu. Také jsme uprostřed lesa potkali dva mrtvé kapry v pokročilém stádiu rozkladu. Během cesty jsme překročili bývalou hranici železné opony, v lese bylo dobře patrno, kudy vedly ploty a dráty. Došli jsme až k rybníku s pěknou pláží, která byla ale otevřena jen pro návštěvníky hotelu Peršlág. Tak jsme tedy hotel nejprve raději navštívili, s úmyslem dát si jednu rychlou kofolu a jít. Opřeli jsme před hotelem meče a vkročili dovnitř. Tam jsme bohužel zjistili, že kofolu nemají, zato mají ceny přiměřené německým návštěvníkům a že jsme již příliš usazeni na to, abychom odešli. Tak jsme si poskrovnu objednali nějaké to pití, někdo i polévku a potichu pohoršovali restauraci naším nezapadajícím vzhledem a pachem. Raději jsme se nezdržovali déle v hotelu a odebrali se zpět na pláž. Tam jsme se konečně naobědvali z vlastních zásob a chvíli se flákali kolem rybníka. Pak jsme nabrali jednoho pěkného psa, kterému ale nějaký hrozivě vyhlížející pán nedovolil, aby šel s námi a ještě nám vyhuboval. Vydali jsme se pomalu na cestu zpět, opět jsme si trošku zašermovali, pozdravili cestou kapry a došli jsme zpátky na Hajnici. Tam na nás z části již čekala večeře, kterou jsme ještě museli doupravit, rozdělali jsme oheň v krbu, navečeřeli se a před spaním jsme ještě zahráli pár partií Bangu při hudbě. Pak jsme již spali a spali…

Sobota 26. 3. 2005 | Ondra

Vstali jsme někdy dopoledne, hádám, že spíše později. Něčeho jsme se nasnídali, čeho, to se již nepamatuji. Pak jsme chvilku zevlovali po zahradě a nakonec jsme se rozhodli, že si uděláme výlet ke Staňkovskému rybníku. Byl to sice výlet, avšak měl být docela krátký, a tak jsme auta, koše jídla, deky a růžové větrovky nechali doma.

Po cestě jsme hráli všelijaké veselé hry. Nejprve jsme hráli na dobývání posedu, a protože na zemi ležel ještě sníh, užili jsme si spoustu legrace. Tedy alespoň ti, kteří dobývali. Posed jsme nakonec dobyli, sprostě jsme jeho posádku vytopili, takže musela svůj posed, svoji pevnost opustit.

Potom jsme všichni zkoušeli vylézt na Strom. Bohužel se to podařilo jen Kulanovi, Tondovi, asi ještě někomu a mně. Tito byli za svůj drzý úspěch trestáni sněhovou a šiškovou palbou, až se nakonec rozhodli slézt. Ostatní zatím obsadili pevnost Vyvrácený smrk. Začali jsme tím, že jsme po sobě házeli šišky a skončili tím, že raději půjdeme. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Zbývá jen čestně napsat, že jsme byli poraženi.

Také jsme po cestě objevili skvělý skokánek a soupeřili, kdo skočí dál, výš, hezčeji a kdo si při předchozím nejvíc rozbije hubu. Kdo vyhrál si bohům žel nemohu vzpomenout.

Nakonec jsme dorazili až ke Staňkovskému rybníku. Snažili jsme se na něj spustit vor, ale ten se i statečnými rybníkoplavci a vorovody neustále potápěl. Nakonec jsme se vykoupali a šli zpět na Hajnici.

Na Hajnici jsme se naobědvali, chvilku odpočívali a poté šli hrát K–vlajkovou. Ne že by mé vzpomínky byly přesné nebo spolehlivé, přesto mám dojem, že moje skupina (Víla, Štěpán, Čížek a já) nevyhrála ani jednou. Přesto jsme si docela zašermovali, jen Štěpánovi se přitom rozbil štít.

Večer jsme večeřeli, hráli několik partií Bengu! a poslouchali hudbu, až jsme všichni spali.

Neděle 27. 3. 2005 | Tonda

Je deset (jedenáct) hodin ráno a kobří klubko se probouzí k životu, až na Štěpána, který už byl dávno na nohou, neboť se obětoval dojet pro čerstvé, křupavé rohlíčky do večerky na Hrázi.

Po lahodné snídani jsme se vydali k rybníku Staňkov. Cestou jsme hráli spoustu zajímavých her, jako je např. dobýváni posedu, lezení na strom, hrátky se sněhem a spoustu dalších. No u rybníka jsme dlouho nepobyli, neboť tam nebylo nejtepleji a přece jenom byl čas oběda. Vaření se ujal Kulan možná i já (F. Collini) a další občas někde připomohli. Nedokážu si přesně vybavit, co jsme zrovna uvařili, ale špatné to určitě nebylo.

Odbyla 3 hodina odpolední a my se odebíráme na hrací pole, kde proběhne „vlajková“, myslím, že pojem vlajková nemusím vysvětlovat, jediné kde jsme to trochu vylepšili, bylo v tom, ze se nehrálo klasicky s fáborky ale s mečema. Rozdělili jsem se do dvou teamu Alfa – Kulan, Já, Kaski a Matěj a Bravo – Ondra, Štěpán, Víla, Čížek.

Ne asi každý ví, že Hajnice byla kdysi vojenská střelnice a v místech kde se odehrávala naše bitva byly podzemní prostory, které samozřejmě nesměly zůstat neprozkoumané. Ihned jsme odložili meče, běželi pro baterky a šli na průzkumy. Meče jsme už nepoužívali na šermovaní, ale měli jsme je jako střelné zbraně. Zase jsme se rozdělili do dvou týmů. Jeden bránil podzemní již zmíněné podzemní prostory a druhý se je snažil dobýt. Neustále se odněkud ozývalo „Ratatatatata, mám tě, granát. Bože neeee,“ byla to jak opravdová bitva, kde nepřítel nemá žádné slitování. Ale všechno někdy končí a tak musela skončit i tato bitva, myslím, že jsme si takhle na konec pěkně zablbli.

Večer se pak ještě konala jedna v akce s názvem „kulka“ jejímž úkolem bylo najít a vydloubat kulky z kůlů na konci střelnice. I po tolika letech jsme přece jen nějaký ten vystřelený náboj našli.

Ráno nás čekal náročný den, byly Velikonoce a my ještě neměli pomlázky a abychom potěšili co nejvíc místních děvčat, museli jsme se na to pořádně vyspat a nabrat sil.

Neděle 2á7. 3. 2005 | Kulan

Ráno jsme s Tondou, Matějem a Kaskim vstali již kolem sedmé, protože jsme chtěli stihnout koledování. Vyšlehali jsme tedy Vílu a snažili se přemluvit ostatní, ať také vstanou. To se nesetkalo s velkým úspěchem a počkali jsme alespoň do osmi, kdy jsme zaútočili na obytné prostory budovy, obývané v tento den méně šťastným pohlavím. Dostalo se nám nemalé kořisti a i pan Štěpán se chopil zapůjčené pomlázky a se slovy: „Teď tě zbiju jako koně“ se zapojil do rabování. Potom jsme ještě uklidili co se dalo a jali se k odchodu. Na cestu jsme ještě obdrželi proviant, mimo jiné také osudné vločky. Cesta do Staňkova nám rychle utekla a při příchodu k prvním budovám se naše koledovací komando (Kulan, Tonda, Matěj, Kaski) připravilo k útoku. Po několika nesmělých začátcích brzy všichni propadli kouzlu koledování a naše igelitka se začala plnit kořistí. U rybníka jsme se sešli s ostatními, kteří byli méně úspěšní. Vydali jsme se na vlak a cestou jsme ještě chodili k přilehlým obydlím. Koledovali jsme poněkud více, než jsme stíhali a tak se stalo, že Kulan, Ondra a Matěj jeli až dalším vlakem. Cestou se nestalo nic, co by bylo hodno zápisu.

[ akce Kobří Velikonoce | publikováno 28. 9. 2005 ]