kronika 2004  

  27. 12. 2004–2. 1. 2005   |   Silvestr v horách   |   více autorů

Tato akce v našem oddíle co si pamatuji nemá obdoby, protože jsme ještě nikdy v takovém počtu nestrávili společně Silvestr. Samozřejmě vedení a Kobry se občas sešli v nižším počtu, ale v takovém počtu jako nás bylo tentokrát je to opět o něčem jiném. Bydleli jsme v jednom penzionu v Poniklé a myslím že spolu příjemně strávili konec zimních prázdnin a roku.

pondělí 27. 12. 2004 | Ríša

Sešli jsme se na Smícháči někdy po deváté hodině. Někdo dorazil v MHD, někdo se svezl autem a ty nejelitnější přišli po svých. Celkem se nás sešlo 21 (Já, Mlč, Piko, Zebra, Řehtačka, Andílek, Jirka, Štěpán, Kaski, Kulan, Ondra, Matěj, Víla, Bajt, Bilbo, Kája, Zub, Anička, Lukáš, Martina, Jakub).

Když jsme rozloučili s rodiči a Supem, nastoupili jsme do vlaku a celkem bez problému se všichni usadili. Cesta proběhla až na pár hektických přestupů (konkrétně byly dva) docela v pohodě.V Poniklé jsme vyložili z vlaku lyže a batohy a vyrazili na asi 1,5 km dlouhou cestu do kopce ke Krakonošovu ranči, kde jsme měli po zbytek prázdnin přebývat.

Po chvíli jsme tam dorazili a zjistili, že je to budova zemědělského družstva, kde nejspíš ubytovávají přes léto brigádníky a v zimě si přivydělávají pronajímáním pokojů pro turisty.

Potom co došli všichni, odhodlali jsme se vstoupit dovnitř…

Uvítala nás paní správkyně. Zavedla nás do lyžárny, kde jsme si odlehčili od vaků s lyžema případně i snowbordama. Potom nás vedla po schodech o patro výš, kde jsme si vybrali pokoje. Jeden zabrali Krahujci, v dalším byly Kobry, a vedení si vybralo pokoj ještě o patro výš.

Vybalili jsme si, pohádali se o postele(bylo nás totiž sedm v pokoji pro čtyři…), no, prostě vše probíhalo jako vždycky...

Dozvěděli jsme se, že místní vlek nejezdí a protože všichni už měli vybaleno, rozhodli jsme se podívat do Vítkovic, které měly být údajně asi 45 minut cesty z Poniklé.

Cestou jsme sváděli těžké boje, Kobry měly početní převahu, protože většina Krahujců se do bojů nezapojila.

Sněhová válka netrvala moc dlouho, protože padla tma. Šli jsme ještě asi hodinu stále vpřed po hlavní silnici a do kopce. Nakonec se první skupinka zastavila, aby počkala na ostatní, zatímco Mlč se rozhodl pokusit se dohnat Zuba s Kájou.

Než jsme se dočkali posledních opozdilců, zaskákali si někteří do příkopu plného sněhu vedle silnice. S překvapením na dně v podobě nezmrzlé vody. Když jsme se všichni konečně shromáždili, rozhodli jsme se vyrazit zpět. Mezitím Kája se Zubem a Losem dorazili na křižovatku, podle které poznali že tudy cesta do Vítkovic nevede, že jsme nejspíš někde špatně odbočili a otočili se nazpátek.V chatě jsme dojedli zásoby z domova a než jsme šli spát zahráli jsme si ještě asi dvě hry Mafie.

úterý 28. 12. 2004 (běžkařská výprava) | Jirka

Vyrazili jsme časně ráno. Ostatní nejeli nespíš proto, že se jim nechtělo vstávat, ale co…jejich chyba. Výpravu jsme si užili ve složení Zub, Kája, Anička, Ondra, Serža a Jirka. Nejprve jsme jeli autobusem a potom jsme někde vystoupili (kde, to vám neřeknu. To byste toho po mě chtěli moc). Okruh byl zvolen tak, aby i ti nejslabší (jako třeba já) dojeli. Po příjezdu autobusem a následném vystoupení z toho krásného tepla, jsme se ocitli v nějakém neznámém městě….Vedení však na sobě nenechalo znát ani stopy po strachu ze ztracení a rázně jsme vykročili směr nesměr. Chytli jsme se na nějakou značku a jednoduše jsme po ní šli. Vyšlápli jsme velmi vysoký kopec, a když jsme si už mysleli, že to dál vyběhneme po lyžích, nazuli jsme si je. Ó jaká to byla chyba. Asi po 50 metrech jsme si lyže opět sundali a vzhůru do dalšího (možná i strmějšího) kopce.

Konečně jsme dorazili snad i na nějakou běžkařskou stopu, kde byli i mapy, takže jsme v klidu mohli naši cyklo-mapu uklidit. Samozřejmě, i když jsme vylezli na můj vkus už dost vysoko, ocitli se v našich řadách jedinci, kteří s dosavadní výškou stále nebyli spokojeni, a tak se stalo, že jsme vyšli ještě výš. Nakonec jsme se usadili v jedné z mnoha chat a dali jsme si něco na zahřátí…

Po kratičké přestávce jsme se vydali dále na cestu. Jestli se nemýlim (he he), tak jsme jeli už jenom z kopce. Jeli jsme úzkou, zato prudkou cestou. Na běžkách to bylo opravdu parádní. Cestou dolů jsme potkali nějaké snouborďáky, kteří si to tam docela dávali, až na jednoho. Poslední se tam vyflákal. My jsme mu k tomu šli nejlepším příkladem…Po každém sjetém metru jsme si upřímně blahopřáli. Když jsme dorazili na sjezdovku, byl to pro nás spíše oddych. Když se již chýlil den ke konci, dojížděli jsme do jednoho malého městečka, ve kterém jsme shodou okolností potkali skupinku, která byla ten den na sjezdovce. Autobusem jsme dojeli na vlak a vlakem pak do Poniklé. That’s all falks!

úterý 28. 12. 2004 (sjezdařská výprava) | Lord Los Mlč

Zbytek se rozhodl vydat se prověřit nejbližší sjízdné sjezdovky, tedy v Rokytnici nad Jizerou. K celému dni můžu říci jen, že byla mlha a nebylo vidět na krok, natož když člověk sviští dolů z kopce. Večer dorazili i běžkaři, tak jsme se společně vrátili do Poniklé.

středa 29. 12. 2004 (sjezdařská výprava) | Piko

Ráno jsme vstali okolo 9:45, nasnídali se a jeli na sjezdovku do Rokytnice. Jeli tentokrát i Štěpán a Jirka, ale nejel Láďa, který potřeboval utratit stravenky a taky mu docházela Pepsi, půjčil tedy snowboard Bajtovi. Zebra šla na snowboard, Jirka taky, Štěpán na lyže. Po šťastném vrácení se domů vedení šlo dělat večeři a zbytek měl volný program (takže třeba dívání se na další část Vinetoua…). Po večeři, ke které byla čína, opět následoval volný program, ve kterém jsme si (Krahujci) půjčili od Bajta promítačku a od Ládi notebook a koukali se nejdříve na Snowboarďáky, poté na Divoké včely, které jsem tak trochu nepochopil. Pak jsme jeden po druhém pokojně usnuli asi v půl čtvrté ráno, tedy již ve čtvrtek…

středa 29. 12. 2004 (běžkařská výprava) | Ondra

My, tedy běžkaři, jsme vstali někdy brzy ráno, abychom stihli autobus. Rozespalí, či v některých případech (tak třeba já) ještě spící, jsme se nasnídali, připravili se, vzali lyže a vyrazili. Tento den jsme jeli pouze Kája, Anička, Zub a já, ostatní, kteří s námi byli včera, se rozhodli jít na sjezdovku a nikdo nový se nepřidal.

Tentokrát jsme nejeli do Rokytnice, ale nechali se vyvézt až do Harrachova. Zde jsme nakoupili jídlo a vydali se směrem na Voseckou boudu. Nejeli jsme ovšem malebným údolím Mumlavy, jak by se nabízelo, nýbrž vystoupali nad něj a jeli po vrstevnici několik set metrů nad ním. Údolí se tedy rozprostíralo pod námi, ale příliš jsme jej neviděli, neboť docela silně sněžilo, a když přestalo, tak padla vůkol mlha a rozehnala se jen zřídkavě.

V čerstvých závějích se sice jezdilo obtížně, ale také zde téměř nikdo nebyl, zejména jsem zde nepostrádal německé turisty, takže jsem si jízdu pěkně užil. Nakonec jsme se dostali až na Voseckou boudu, kde jsme se posilnili, ohřáli a obrátili se na cestu zpět. Sjeli jsme dolů, myslím že na Krakonošovu snídani a odtud pořád dolů až do Rokytnice. Poněvadž se zdálo, že autobus nestíháme, poslední úsek cesty jsme raději sjeli po Studenovské sjezdovce. Přiznám se, že jsem doopravdy nečekal, že se zde dostanu na sjezdovku, natož s běžkami, avšak byla to opravdu sranda.

Autobus jsme šťastně stihli a jeli jsme zase společně se sjezdaři. Co bylo k večeři si nevybavím, snad míchaná vajíčka od Krahujců…

Ještě jsme se dohodli, že zítra, tolikrát osudný třetí den pojedeme všichni na společný běžkařský výlet. Pak jsme již šli spát.

čtvrtek 30. 12. 2004 | Lord Los Mlč

Krahujčí čtvrtek začíná přesně ve 0:00 hodin, kdy se změnilo datum a my koukali na konec filmu Snowboarďáci. A potom ještě na film Divoké včely. Tento film zůstal na rozdíl od Snowboarďáků většinou osazenstva pokoje nepochopen a vedl k tak silnému psychickému vysílení, že všichni konečně v půl čtvrté usnuli…

Na tento den byl naplánovaný celodenní výlet na běžky, kterého se nemuseli zúčastnit všichni, stačili dobrovolníci. Vstávalo se někdy před sedmou. Tentokrát Krahujci absolutně zklamali, protože ještě ve tři tvrdili, jak ráno budou čilí. Takže jsem vstal jenom já a Jirka, který spal už někdy od půlnoci. Vůbec nevím, jak to dokázal. Pokud se nemýlím, jelo snad všechno vedení kromě Lukáše, všechny Kobry a DVA Krahujci. Vyrazili jsme na ranní autobus, díky kterému jsme se okolo osmé dostali do Špindlerova Mlýna. K mému velkému překvapení na místních vlecích stály davy lidí, kteří již tvořily nemalé fronty. Nás to naštěstí v ničem neovlivňovalo. Našli jsme nějaký místní mini–supermarket, ve kterém jsme nakoupili snídaně a vůbec dostatek jídla. Přesně řečeno jsme se nažrali jak prasata, každý zpracoval minimálně pět rohlíků, nějaké koblihy a bůhví co ještě. Takto přesíleni jsme se vydali pomalu nahoru směrem ke Špindlerově boudě. Padali i návrhy si cestu zkrátit přes lavinový svah, tyto názory byli nakonec smeteny ze stolu bojácnějšími částmi výpravy. Ke Špindlerově boudě jsme krátce před půldruhou hodinou. Počasí převládalo krásné, slunečné. Výlet byl příjemnou idylkou, až na to, že se neustále stoupalo. Navíc se nám začali kazit původní plány, to jest dobýt Sněžku a vrátit se zpátky do Špindlu. Když jsme někdy po třetí dorazili do Luční boudy, naše plány vlastně ztroskotaly. I když akčnější složky družiny by klidně výšlap na Sněžku ještě absolvovali, následný pochod zpět do Poniklé už určitě ne. Teda já ne. Určitě bychom totiž nestihli žádný autobus naším směrem. Tudíž jsme v Luční boudě na asi 45 minut zakempovali. Uvnitř jsem si dali pozdní oběd a trochu se ohřáli. Pak v 15.45 jsme se spakovali a rozjeli vstříc další cestě. Čekalo nás už vlastně pouze klesání k Výrovce a potom neustále dolů do Pece pod Sněžkou. Tam po proběhnutí se po centru na běžkách na nás čekal autobus, který nás zavezl nejdřív do nějakého městečka, jméno už si nepamatuji, a tam další do Poniklé. Dorazili jsme někdy okolo 22.00. V chalupě nás také už čekal Placka, který přijel někdy dopoledne, a ostatní, kteří se celý den vlastně flákali. Tedy Zebra a Ríša byli ještě s Plackou na krátkém výletě na běžkách. To je ovšem neospravedlňuje od jejich nevstání. Ríša se ani neprobral k vědomí, večer si nepamatoval, že jsme ho ráno podle mého mínění dost důrazně budili. V každém případě, pokud se nemýlím, tak nám připravili dobrou večeři a my pak vcelku padli jako špalky.

pátek 31. 12. 2004 (Silvestrovský den) | Kaski

Už začátek dne byl něčím neobvyklý. Spali jsme až do pozdního dopoledne. Když jsme se konečně dostali z našeho ,,uklizeného‘‘ pokoje, začali jsme snídat a vymýšlet co budeme dělat. Rozhodli jsme, že konečně postavíme sněhuláka, a možná se budeme i koulovat s Krahujcema (jen co vstanou) a celkově si ten den pořádně užijeme. Ondrovi se náš plán asi moc nelíbil a tak radši vyrazil s Plackou na běžky. Před ubytovnou jsme hledali ideální místo pro našeho velkolepého sněhuláka. Plac před protějším domem se nám zdál nejlepší. Ihned jsme začali se stavbou. Asi největší problém bylo dát tři obrovské koule na sebe, ale nakonec se nám to podařilo. Po asi hodině dolaďování bylo naše dílo hotovo. Postavili jsme obrovského rytíře ze sněhu.

Teď už ale ven začali postupně vylejzat i krahujci, na které se hned snesla obrovská salva sněhových koulí. Jen co se zmobilizovali, provedli protiútok. A takhle to šlo asi hodinu. Poté nám začala být zima, a tak jsme se šli schovat do chaty. Tam propukla opravdová silvestrovská příprava. Krájeli a mazali jsme veky, koukali se na Mrazíka a někteří hráli šachy či osadníky. Blížil se večer a my jsme měli vše připraveno na večerní oslavu. Najednou přišel Placka s myslící hrou. Šlo tam o to se stručně charakterizovat tak, aby ostatní poznali jestli to jsme my nebo někdo jiný z přítomných. Protože se nezadržitelně blížila půlnoc šli jsme na místní náměstí, které bylo plné lidu. Tam jsme ohňostrojem a přáním všeho dobrého oslavili příchod Nového roku. Pak jsme se odebrali k našemu sněhulákovi, kde jsme si zazpívali a snědli pár chlebíčků. Asi tak v jednu hodinu ráno jsme se vrátili do chaty si ještě zazpívat nějaké písničky a pro odvážlivce si pustit filmy, které se promítali až do časného rána.

sobota 1. 1. 2005 | Matěj

V sobotu 1. 1. šli někteří spát asi kolem třetí hodiny ranní a jelikož jedním z těch některých jsem byl i já, nevím jak to bylo se zbytkem. Nicméně když jsme zhruba o čtyři hodiny později já, Jirka Martina a Jakub vstávali, zjistili jsme, že několik osob z toho zbytku vůbec nešlo spát a dívali se na filmy. Rozloučili jsme se tedy s nimi a vyrazili do Rokytnice, protože dopolední lyžování tam mělo být zadarmo. Něco před devátou jsem stáli pod sjezdovkou Horní Domky a s radostí shledali, že i zde je dopoledne opravdu zdarma.

Kromě Jirky, kterého bohužel nepustili na lanovku se snowboardem, jsme jezdili na černé. Lidí tam nebylo zas tak málo jak jsem čekal a jak by se asi slušelo na Nový rok, ale moc dlouho se nečekalo, takže jsme si zalyžovali docela pěkně. Ve dvanáct se Jakub s Martinou rozhodli, že už jim to dneska stačilo a vrátili se do Poniklé. Já a Jirka jsme se přesunuli na Studenov, který byl nejenom levnější, ale k našemu překvapení skoro prázdný a fronty se v podstatě vůbec netvořili. Lyžování jsem si moc užil a řekl bych, že Jirka také a myslím, že to byl příjemný závěrečný lyžovací den našeho pobytu.

Do chaty jsme se vrátili asi v sedm hodin po menším nedorozumění s řidičem autobusu, který nám zastavil na zastávce Poniklá-závod, což bylo asi kilometr od zastávky, kde jsme normálně vystupovali. Chata byla už poloprázdná, protože ostatní Kobry a Zebra odjeli někdy odpoledne. Ten večer jsem se poprvé osprchoval v teplé vodě a už kolem devíti jsem usnul jako špalek.

neděle 2. 1. 2005 | Lord Los Mlč

K neděli už vážně nevím, co říct. Dívalo se na filmy, hráli se společenské hry, docela dlouho se spalo. Penzion se nám podařilo opustit bez zvláštního spěchu (no, teda, spíš jsme nespěchali úplně :-). Jenom Láďa, který do poslední chvíle spal a měl největší equipment se cestou dolů dost zapotil. Prostě Láďa. Do Prahy jsme dorazili celkem s přehledem po několika nenáročných přestupech. A rodiče nás s otevřenou náručí uvítali…

[ akce Zimní silvestrovský lyžařský tábor | publikováno 23. 8. 2005 ]