kronika 2004  

  9.–14. 12. 2004   |   Rakousko   |   Zub

Do Rakouska jsme vyrazili jeden prosincový čtvrtek docela pozdě večer. Bylo nás pět, takže akorát kapacita auta. Noční jízda autem docela dobře ubíhala, hranice jsme překonali docela bez obtíží. Někdy k ránu mě vystřídal Kája v řízení. Nakonec jsme asi v devět ráno dorazili do horské vesnice Hinterbichl, našeho base campu, pod GrossVenedigerem. Na cestu jsme se vypravili asi až v 11 hodin, protože spoustu času zabrala návštěva informací a moje balení věcí.

Nejdřív jsme asi několik kilometrů stoupali po docela pohodlné cestě, kolem lomu až k Johannis Hütte, kde pohodlná cesta končila, původně jsem myslel, že tam se utáboříme, protože jsme toho v noci moc nenaspali, ale šli jsme dál až na Defrager Haus do skoro tří tisíc metrů, kde se dá spát ve volně přístupné místnosti, což bylo docela lákavé. Cesta byla dost náročná, sníh se bořil a asi dvě hodiny před koncem cesty se setmělo. Když jsme konečně dorazili k Defragmentu, už jsem se docela motal únavou. Myslím, že jsme jen uvařili polévku a hned jsme zalezli do spacáků.

Když jsme se vzbudili bylo už asi 10 hodin a na další cestu se nám podařilo vyrazit až kolem poledne. Asi po hodině jsme dorazili k ledovci, ale před ním jsme museli slézt po laně takovou menší skalku. Pak jsme pokračovali po ledovci s mačkama a navázaní. Se setměním se nám podařilo vystoupat až na ledovcové plato relativně blízko pod vrcholem, kde jsme postavili stany, pak jsme se bavili v Kájově stanu večeří a podobně a pak nás zima zahnala do spacáků.

V neděli jsme vstávali docela brzy a asi po hodině se nám všem podařilo obout zmrzlé boty a zabalit. Vrcholový výstup jsme pak zvládli docela rychle a na vrcholu Venedigeru se pěkně naobědvali. Pak už nám byla zima, tak jsme se vydali dolů. Cestou jsme potkali nějaké skialpinisty, kteří zvládali celou cestu nahoru a dolů během jediného dne. Na platu jsme se zase docela rozhodovali kam dál, ale nakonec zvítězila bezpečnější varianta, to jest návrat na Defragment Haus. Tam jsme dorazili docela žíznivý, protože nám došla voda. Tak jsme zatopili v kamnech a začali roztápět sníh. Nakonec to byl docela pohodový večer.

Ráno jsme vstali zase brzo, abychom stihli náš plán překonat takový ošklivější hřeben do vedlejšího údolí. Bohužel byl na nás nějak příliš náročný, tak jsme to před koncem museli otočit a nakonec jsme byli rádi, že jsme v pořádku dole, ale kvůli tomu se do hor jezdí, že je člověk rád, že je zase v pořádku dole. Pak už jsme se jen vraceli údolím k Johannis Hütte, ale zastihla nás nepředvídatelná, nevyzpytatelná noc a údolí bylo ke konci soutěskovité a neschůdné a tak jsme byli nuceni v zájmu bezpečnosti a celistvosti kostí vyhrabat ve svahu místo na stan, a pak se do něj namačkat.

V noci bylo sice dost těsno, ale vyspali jsme se celkem dobře. Po tom, co jsme zjistili, že k Johannis Hütte zbývá jen asi sto metrů jsme se docela zasmáli. Zbytek cesty k autu už byl dost pohodový. Pak už zbývalo jen domluvit Formanovi aby nastartoval a vyrazit na cestu domů. Naše cesta skončila zdárně v úterý před půlnocí v Praze.

[ akce Drsňácké Rakousko | publikováno 23. 8. 2005 ]