kronika 2005  

  4.–6. 3. 2005   |   Víkend R&R   |   Lord Los Mlč a Ondra

pátek 4. 3. 2005 | Lord Los Mlč

Toto byla akce, které jsem se již předem obával. Ani ne tolik výhrůžek, jak to bude drsný a rad brát si hodně oblečení a teplý spacák. To všechno jsem okázale ignoroval. Horší pro mě bylo, že nejspíše pojedu odněkud s lidma, které jsem leda někdy zahlédl na nějaké šířeji zaměřené akci Junáka, tudíž vůbec neznal. Nakonec jsem se ke svému štěstí na nádraží setkal v pátek na „Smícháči“ s Ondrou a Štěpánem, byla tam i Víla s Kaskim, ale ti odjížděli o půl hodiny později z nádraží ve Vršovicích. Jako naši vedoucí s námi jeli Bilbo a Zub. Dojeli jsme vlakem do Vráže u Berouna, kde nás na zastávce čekal první úkol, vypít 2 l nějaké podivné tekutiny. Během konzumace všichni poznali, že v tom je opravdu všechno. Pak jsme dostali mapu s vyznačenou trasou a vyrazili na cestu okolo 18.45. Naším dočasným cílem byla asi 17 km vzdálená vesnice Liteň. Cestou jsme se seznamovali s ostatními a plnili další úkoly, které na nás byli připraveny. Nejzajímavější z těchto úkolů nepopíši z důvodu zachování psychického zdraví rodičů některých z účastníků (pozn.: ale vrátil jsem se mami :-)). Štěpán šel chudák asi hodinu poslepu a neviděl vodopády, které si můžete všichni s ním prohlédnout na netu. Faithy se musela zase nechat nést, protože jí náhle ochrnuly dolní končetiny. Tyto a jiné podobné zábavy nás provázely celou cestu. Když jsme dorazili do výše jmenovaného cíle, konečně jsme si mohli ulevit od min. 2kilových šutrů, které téměř všichni podle instrukcí nesli sebou. Postavili jsme z nich co nejvyšší věž a pod vedením Šípka vyrazili zpět po cestě, po které jsme přišli. To byl tah velmi bezohledný vůči psychice některých v naší skupině, když si člověk představí, že už kolem chaty jednou šel a pak od ní odešel zase asi 8 km. Cestou nám ještě všem zavázali oči a postupovali jsme aspoň hodinu poslepu pospojovaní jako had. Najednou jsme se objevili u mě známé jeskyně, která byla celá nádherně vyzdobena svíčkami a ledem. Zde jsme provedli nepopsatelně pěkný rituál, zase zavázali oči a vyrazili dál. Po dalším čase jsme se konečně mohli podívat na svět, ale bohužel nám to bylo k ničemu, protože neustále převládala tma. Čekali nás ještě asi tři km, které jsme už urazili poměrně rychle. Taky skopce nám to docela klouzalo. K chatě jsme dorazili asi ve tři ráno, dostali teplou večeři, uložili se, setkali s ostatními skupinami a hromadně se odebrali spát. To už byli téměř čtyři hodiny ráno.

sobota 5. 3. 2005 | Lord Los Mlč

Budíček byl asi v devět hodin. Bylo to tak akorát, všichni už byli schopní vstát. Ale čekala nás věc, kterou jsem zase nezažil od tábora – rozcvička. Po rozcvičce byla dobrá snídaně a po ní začal dopolední program. Rozdělili jsme se do nových tří skupin a každá se vydala k jednomu z možných tří programů. Skupina, kterou jsem obohacoval já, se vydala nejdříve k Bilbovi a Zubovi, kteří prezentovali hry s frisbee. Asi po hodině akčního hraní bylo střídání a my se vydali na lukostřelbu. Půlka skupiny střílela z luků a druhá měla odbornou přednášku o nebezpečí a možnostech lukostřelby. Třetím programem bylo tvarování ze sněhu. Pak jsme se naobědvali, psychicky připravili na odpoledne a vyrazili zase nahoru na kopec za Kodu. To znamená, že jsem tento kopec tento víkend zdolal již podruhé. Fuj… Hráli jsme asi 3 hodiny v lese hru, která byla kombinací vlajkové, dřeváren a já nevím čeho všeho dalšího. V každém případě naše skupina, ve které jsem byl já se Štěpánem, Kaskim a ještě Cvalíkem, Kopem, Abem a dalšími, vykázala extrémní výkonnost v konstrukčních pracech na našem pětimístném automobilu značky „ON/OFF ROAD“. Jeho stavba nám zabrala celých osm minut (pozn.: jeho zničení asi 20 minut). Po tomto výkonu očekáváme minimálně nabídky od fabriky Škoda – Mladá Boleslav. Naším úkolem bylo tímto automobilem rozválcovat obávaného policistu, který nám celou hru otravoval život. Během naší šílené jízdy, během které jsme s přehledem předjeli auto skupiny, ve které byla Víla s Ondrou, naše auto vykázalo všechny nedostatky naší kvapné práce = špatné spoje, slabý materiál aj. V každém případě jsme auto udrželi na živu dost dlouho na to, abychom dojeli na místo, kde už skupina, ve které byl Bajt, přejela cílového policistu. Pak jsme rozebrali zbytky našeho automobilu a vyrazili zpět do chaty. Večer se ještě vedli asi dvě hodiny diskuze. Takže v konečné fázi se šlo spát v jednu hodinu.

neděle 6. 3. 2005 | Lord Los Mlč

V neděli se všichni volně probudili mezi devátou a desátou. Celodenní program vcelku vyplňovaly diskuze na různá témata, např.: co je to rovering aj. Nakonec jsme ve skupinkách začali plánovat akci, kterou asi se štestím v konečné fázi uskutečníme, takže se máte na co těšit… Sbalili jsme se, nazuli pohorky, batoh hodili na záda a s očekáváním zajímavé spolupráce a naplnili dojmy z nových přátel vydali na vlak a do Prahy.

den PRVÝ a DRUHÝ | Ondra

Tato akce měla být (a taky byla) společným setkáním roverstva z Prahy 5. Za náš kmen (Taky se ptáte jaký?) tam jeli tito odvážlivci: Kaski, Víla, Los, Bajt, Mlč, Štěpán, Lord a já (tedy Ondra). Srazů bylo několik, poněvadž jsme měli přijíždět po skupinkách namíchaných ze všech kmenů. Já jsem přesto jel ještě s Lordem, Štěpánem, Mlčem a Losem. Náš sraz byl v 17:00 na Smíchovském nádraží. Zde jsme se setkali se zbytkem naší skupiny, kterou tvořili ještě: Alex, Hanka, Básník, Faithy, Rychlík, Sirka a Pája. Pakliže vám tyto jména nic neříkají, není se co divit, toto jsou ti lidé z ostatních kmenů. Jako poslední dorazili Láďa a Zub, kteří nám měli dělat průvodce na naší již brzy tak strastiplné pouti.

Poté co jsme konečně všichni sešli, nastoupili jsme do vláčku motoráčku a odjeli kamsi, nebo (přesněji?) do Vráže u Berouna. Zde nám Láďa se Zubem zadali první z mnoha pekelných úkolů, jimiž nás častovali po celou cestu. Tento byl ještě docela málo strašný, měli jsme pouze vypít dohromady dva litry neznámé tekutiny, která sice nebyla přímo odporná, ale to je asi vše, co se dá říci o jejích příjemných chuťových vlastnostech (málem bych zapomněl – byla lepší než Kofola…). Po společném zdolání láhve jsme vyrazili směrem městečka Liteň.

Cestu sněhem, tmou a zimou zde nebudu příliš rozebírat, jen zmíním několik dalších legračních úkolů, které si na nás Láďa uchystal. Například Štěpán šel část cesty jen v sandálech, protože prohlásil, že bez pohorek by se mu jít nechtělo, nebo se zdálo, že nejtěžší úsek trasy, přes nějaké vodopády (na jméno si nevzpomenu), bychom mohli zdolat jen s několika pády a modřinami a mohli bychom se nedejtebohové ještě usmívat, museli jsme tedy Faithy pro jistotu nést a Štěpánovi zavázat oči. Další měli (asi aby neremcali) zakázáno mluvit… Na cestě jsme dostali ještě řadu dalších úkolů, ale při jejich plnění jsme si už tolik srandy neužili, nebudu o nich ani raději psát, a pak… stejně nemám moc místa :-).

Nakonec jsme dorazili do tolik kýženého cíle – Litně, kde nás ovšem čekalo překvapení – místo abychom zde vkročili hrdým krokem osudem nezdolaných a nástrahami nepokořených válečníků do vytoužené skautské základny a vysněné nocležny, přibrali jsme do naší veselé družinky ještě Šípka, otočili se na podpatcích a patách a šli zase zpátky. Abychom nepoznali, kolik že jsme to pochodovali kilometrů zbytečně, nám byly lstivě zavázány oči a byli jsme vedeni mírně odlišnou (a mírně delší) trasou, což nás ale neošálilo, i tak jsme se tvářili rozhořčeně.

Po cestě jsme se také zastavili v jedné jeskyni, kde nám byla prozrazena některá z velkých tajemství roveringu, jako třeba, že rovering je sranda (ale také cesta…)

Na základnu (tentokráte již doopravdy) jsme se šťastně dokodrcali, doškobrtali a v některých případech i zcela obyčejně došli někdy okolo třetí hodiny ranní. Zde nám, nebo alespoň některým z nás, byla podávána pozdní večeře – lahodná, gulášová polévka s velkými kousky masa. Jakmile jsme dojedli polévky (a mrkve), šli jsme spát na velikostí zcela nepostačující půdu. Zde dostalo heslo „rovering je skromnost“ nový, netušený a zatraceně malý rozměr v podobě přibližně dvou pětin matrace a spousty hadů… přesto se mi podařilo usnout velmi rychle a spát do té doby, než jsem se probudil.

Druhý den, vlastně ten samý, co jsme šli spát, jsme byli vzbuzeni asi okolo deváté a vytaženi na rozcvičku. Po nezvykle mírném protažení jsme se nasnídali, pořádně oblékli a vyšli opět ven, kde nás přerozdělili do nových skupinek. Naše skupinka se jmenovala Zbytek a byli v ní: Víla, Mravenec, Haffff, Kop, Hanka, Franta, Lentilka a Pája. Zdá se vám, že někdo chybí? Máte pravdu, ještě jsem tam byl já.

V průběhu dopoledne jsme měli absolvovat (a taky že absolvovali) tři druhy činností: lukostřelectví, skvělé hrátky s frisbým a tvořivě výtvarný-sochařský seminář. Lukostřelba mi přišla velmi zajímavá, hlavně teoretická část, odkud jsem si jednak přinesl několik zábavných historek, až bude chvíle příliš dlouhá, a rovněž několik tipů a triků o výrobě, střelbě a ostatně i jiných věcech ohledně luku (třeba, že není úplně dobré kupovat luky s dřevěným středem :-)).

Skvělé hrátky s frisbým mně přišli skvělé, hlavně samotná hra, která v našem případě skončila remízou 9 ku 9 a byla hrána s velikým nasazením, jak můžete vidět na fotce.

Tvořivě výtvarný-sochařský seminář spočíval v (no hádejte, co bychom asi tak na sněhu mohli výtvarně-sochařsky tvořit) překvapivém sochání želvy (inu sníh byl přemrzlý) a črtání obrovského vzkazu pro případné přilétnuvší mimozemšťany do sněhu. Práce ostatních družinek jsem sice nespatřil a vyhlášení nejhodnotnějšího díla jaksi scházelo, přesto si myslím, že naše želva, na níž dokonce rostl stromek, byla vskutku geniální dílo, stejně jako široké srdce pro mimozemšťany.

Když měli všechny skupinky programové bloky zdárně či nezdárně za sebou, dostali jsme oběd (bramborovou kaši, VELKÝ kus masa a okurky) a také pravidla veliké hry, jež měla spolknout celé odpoledne (což také udělala a ukousla si i kus večera). Byla to hra na mafiány z doby americké prohibice, jejímž cílem bylo jednak vyprat co nejvíce špinavých peněz a za druhé zničit a zlikvidovat velkého šéfa policie – Franklina „New Deal“ Roosevelta.

Po odpoledním lenošení, povalování a občasných bojích o otevřené (zavřené) okno jsme se na hru opravdu odebrali, ba dokonce jsme ji i hráli. Byla trochu podobná bitvám s dřevěnými meči, jen jsme neměli meče, nýbrž fáborky na pažích, které jsme si strhávali. Více se o této hře nebudu šířit, přiznám však, že rodina Kontrabandieri (tzn. my) prohrála na celé čáře, vyhrála tuším rodina, kde byl Bajt (čímž však rozhodně nechci naznačit, že by na vítězství měl nějakou zásluhu, spíš bych vsadil na opačnou variantu :-)).

Po této hře jsme si já, Los, Štěpán, Lord a Mlč užili sjíždění kopce na igelitovém pytli a nakonec se téměř doklouzali až do chaty. V chatě na nás již čekala večeře a již mě ani nepřekvapilo, že byl guláš; popravdě jsem něco podobného očekával (tajně podezřívám Láďu z podvratné činnosti v tomto směru).

A pak, až se všichni dostatečně najedli, přišla chvíle, kdy jsme si měli povídat o programu, jak se nám líbil, nelíbil, co o něm celkově soudíme, zda nebyl příliš tvrdý či naopak jemný a podobně. Byl jsem ovšem natolik zmožen a navíc i věren staré dobré vojácké zásadě spát, kdy to jen jde a vstávat až když se poručí, že jsem při tom tvrdě usnul a spal a spal a nic o něm nevím. Budete-li tedy chtít vědět více, zeptejte se někoho jiného.

den TŘETÍ | Ondra

Další den (to je dohromady třetí) ráno jsme se probudili, znovu usnuli, opět se vzbudili, odhodlali se vstát, vstali a nakonec jsme se i nasnídali. Po snídani jsme si měli zabalit, což jsme sice neudělali, zato jsme však poznali, že rovering je i revoluce a v duchu těchto ideálů provedli převrat (který se bohužel neobešel bez násilí) a byl založen nový roverský kmen, jež se zove Veveřáci. O něm však budu hovořit na jiném místě tohoto časopisu, proto se nechte překvapit…

Inu a pak už zbýval jen jeden, definitivně poslední, absolutně (?) nejdůležitější, s pootevřenými ústy, z nichž odkapávaly sliny na spacák, očekávaný a všelijak jinak skvělý bod programu – pohovoření, či, chcete-li, diskuse o roveringu samotném, co to je rovering, co je jeho náplní, jaký je jeho smysl. V této debatě padlo mnoho důležitých, zajímavých i jiných slov, pakliže by vás snad zajímali, podrobný zápis má Slávek. Vyústěním tohoto rozprávění byl úkol, který jsme si mimochodem zadali sami, uspořádat výstavu skautských fotek, která by přiblížila oddíly z Prahy 5. Tím, že jsem to zde zveřejnil jsem nám v podstatě vyhloubil hrob a nachystal rakev, poněvadž teď ji musíme opravdu uspořádat…:-).

Také byl oběd a k obědu byla, Ondro div se, bramborová polévka. Byla doopravdy dobrá…

No a po tomhle všem jsme se už doopravdy sbalili, vyklidili základnu, jež se na těch několik dní začala podobat domovu, zamáčkli slzu a odešli (odjeli) domů. Nashledanou zase příště, milí čtenáři.

Autor je vegetarián

radostná novina | Ondra

Ať troubí slavnostní fanfáry!! Ať trubky zvesela znějí, muži na zdraví pijí, dívky písně pějí a děcka ať se smějí! Sláva, třikrát sláva a klidně i čtyřikrát!! Mám to nesmírné potěšení oznámit vám zrod zbrusu nového, jarně svěžího a ovocně čerstvého ROVERSKÉHO KMENE. Tento kmen se nazývá VEVEŘÁCI a byl slavnostně založen a okamžitě ohni boje vystaven a ve sprškách krve zakalen dne 6.3. 2005, někdy dopoledne. Ó raduj se neděle, ještě nikdy jsi nebyla tak radostná.

Tento kmen byl založen z důvodu nespokojenosti s názvem Kobry některých již bývalých členů tohoto podivného a pochybného uskupení! Zakládajícími členy jsou a byli: VÍLA! ŠTĚPÁN! a ONDRA! (čestný Vegeřák) jako další přešel do řad VEVEŘÁKŮ ČÍŽEK! a MATĚJ (snad, přestože jsem na to měl celý týden jsem se ještě nestihl přeptat na jeho názor). Pokřik VEVEŘÁKŮ zní:
„My jsme Veveřáci,
ničeho se nebojíme,
o všechno se postaráme!“
Navzdory hrozbám exekuce našim členům od jistých nejmenovaných individuí jako je třeba Kulan se nevzdáme a jsme naprosto odhodláni obhájit naše právo na existenci! Všem těmto jedincům vzkazuji: Jako fénix se zrodíme z vašeho popela, a pakliže nehodláte lehnout popelem, vymyslíme si jiné přirovnání!!

Radujmež se všichni, neb nadchází nová, šťastná éra našeho žití a zpěv a smích se rozlehne ulicemi!

[ akce Roverský víkend Prahy 5 | publikováno 5. 4. 2005 ]