kronika 2004  

  27.–31. 10. 2004   |   Podzimky   |   Piko, Jakub, Bilbo, Kulan

středa | Piko

Sešli jsme se na Hlavním nádraží ve středu 27. 10. ve 16:00 v počtu 8: já (Piko), Láďa, Kulan, Zub, Jakub, Frog, Anička a Kája. Do Rožnova jsme dorazili asi tak v 22:00, vylezli jsme do nejbližšího kopce, postavili stany (celkem 3, Jakub spal venku) a šli spát.

čtvrtek | Piko

Ráno jsme vstali asi tak v 10:00 a vyrazili. Po 2 km jsme dorazili k nejbližší hospodě, kde byla pauza. Poté jsme došli do Valašské Bystřice a vylezli do poloviny nejbližšího kopce a tam dali oběd. Po obědě jsme vylezli na kopec a minuli hospodu. Po slezení z kopce jsme narazili na skvělý bahno (zejména Frog v sandálech trochu dojel). Po úspěšném překonání bahna jsme se vydali dál a potkali Anču, se kterou jsme se bavili asi hodinu. Již po tmě jsme dorazili asi 4 km před Vsetín, kde jsme se hodlali usadit, ale radikální skupina Zub + Kulan chtěli jít dál. Po půl hodinové debatě jsme šli o 2(!) km dál, kde jsme si udělali oheň a příjemný večer. Nakonec jsme ani nepostavili stany.

pátek | Piko

Vstali jsme někdy ráno a pomalu jsme si sbalili věci, což bylo lepší o to, že jsme nemuseli balit stany. Vydali jsme se do Vsetína, kde jsme v místní Jednotě dokoupili další zásoby, kofoly, sojové sekané, brokolicové nářezy a podobně. Potom jsme šli ze Vsetína pryč směrem k chatě, kde jsme měli v plánu přespat. Na oběd jsme se stavili v jedné špatně označené horské chatě a potom jsme pokračovali dále. Před setměním jsme se ještě chtěli posilnit v horské chatě Troják, ale tam měli plno, tak jsme mrzli venku na větru, přemýšleli o možnosti zkrátit si cestu autobusem, ale nakonec jsme se odhodlali odejít do tmy směrem k chatě. Tam jsme bez výraznějších problémů přišli, chatu jsme odemkli, připravili na náš pobyt, trochu jsme ještě pojedli, uvařil jsem skoro-puding a zanedlouho jsme všichni ulehli a spali a spali...

Diegův pátek | Jakub

Po probuzení jsme zjistili, že se noc pod širákem nestala osudná pro nikoho a tudíž ani pro Aničku, kterou si měl podle předpokladů odnést divoký rys, který celý večer slídil kolem ohně (minimálně jsme ho teda všichni slyšeli).

Když se po určitém vypětí podařilo vzbudit i bratry Pelclovy, vyrazili jsme nezvykle brzy směr Vsetín. Ten nás sice příliš nenadchl, ale alespoň poskytl možnost obnovit zásoby. Brzy jsme zas vyrazili dál, odhodláni dosáhnout Rusavy ještě dnes (minimálně někteří z nás). Toto odhodlání bylo zřejmě příčinou fatálního selhání navigace, kdy čelo naší roztroušené výpravy minulo hospodu! Naštěstí zůstaly zadní voje ostražité a tak jsme si mohli vyšlápnout mírný kopeček zpět a udělali jsme dobře – ačkoliv podle některých vypadala restaurace spíš jako opravna traktorů, nabídla nám sympatická paní výborné domácí klobásky a místní polévku kyselicu. Záměr nakoupit si klobásy i na večer zmařil fakt, že jsme je už všechny snědli. Posilněni jsme vyrazili dále. Ačkoliv nasazené tempo odpovídalo našemu předsevzetí, dorazili jsme na Troják teprve za soumraku a tak jsme se na posledních 10 km museli posilnit.

Většinou hlasů odmítli členové výpravy s pohrdáním autobus na Tesák, který by nás přiblížil o mizerné 4 km, a tak jsme mohli vyrazit na noční pochod. Bilbo se ukázal jako schopný noční navigátor, když jsme nakonec skutečně dorazili (někteří dopajdali) na chatu jeho dědečka na Rusavě. Ten večer se nám však už nedostávalo sil na kulturní vyžití a tak jsme si rozebrali místa ke spaní a postupně usnuli.

sobota | Bilbo

Znaveni cestou předešlé noci, kdy jsme dorazili po půlnoci, vstali jsme krátce před polednem. Rozhodli jsme se pro odpočinkovou tůru na Tesák, na který jsme se včera nedostali. Jakub se se svými zdevastovanými nohami šel jen projít po okolí. Cestou tam jsme se vraceli stejnou trasou, jakou jsme včera přišli. Když jsme vyfuněli na kopec nad Rusavou, zjistil jsem, že nemáme vodu. Cestou jsme se aspoň napili ze studánky a za nějakou hodinu dorazili na Tesák. Vešli jsme do turistické chaty, kde se nic nezměnilo nejen za těch pět let, co jsme tam nebyli, ale pomalu ani za posledních dvacet let. Strop v lehce zakouřeném sále zdobí stovky vlaječek, informujících o rozličných zajímavých skutečnostech – výsledcích traktorové stanice v poslední pětiletce, udělení Řádu práce různým kovohutím, zásluhách dolu Jana Švermy a dalších, které se již z mé paměti vytratily. Nicméně v duchu hesla „kupředu, zpátky ni krok!“ měli Kofolu, což přítomného hada a Pika potěšilo.

Zpátky ni krok, tedy alespoň ne stejnou cestou. Vyšli jsme jinudy, směrem na zříceninu hradu. Po sestupu do údolí jsme na sebe čekali a málem usnuli po vydatném obědě (tedy my nevegetariáni). Vyrazili jsme pak hbitě kupředu, abychom ztratili spoustu času další debatou, kudy půjdeme dál. Nakonec jsme vyrazili do kopce směrem na zříceninu, na kterou jsme se před západem slunce taky dodrápali. Vypadalo to tam pěkně, akorát při hledání cesty dál jsme už spíš následovali instinkt (pravda, žízeň jsme měli taky). Naštěstí to nebylo daleko, tentokrát jsme to k chatě risknuli už přímo přes louky.

Díky pozdnímu vstávání (a taky tomu, že se stmívalo brzy) před námi byl ještě dlouhý večer. Dost dlouhý i na slovutnou společenskou hru, která jediná mohla důstojně navázat na vlaječky z Tesáku, „Soudruhu, nezlob se.“ Prožívali jsme si zajímavé osudy, vydělávali padesátikoruny za vrácení lahví a milióny za zapálení Veletržního paláce, dostávali se do blázince za prohlášení, že Havel bude možná někdy prezidentem. V překvapivém závěru hry generální tajemník UV KSČ Jakub utekl přes hranice do BRD, právě včas, abychom mohli jít spát.

neděle | Kulan

Ráno jsme museli bohužel celkem brzo vstávat, abychom stihli vlak zpátky domů. Chatu jsme ještě museli důkladně uklidit a zazimovat. To se nám celkem rychle podařilo a tak jsme byli již kolem desáté na cestě. Šli jsme přes kopec Hostýn, na kterém je zajímavý kostelík a spousta stánků-krámků, kde prodávají perníčky a různé blbosti. Zrovna pršelo, tak jich alespoň byla většina zavřená. Zjistili jsme také, že z Hostýna jede brzo autobus a že bychom nejspíše stihli jet do Prahy o vlak dřív, což se všem hodilo. Autobus jsme sice stihli, ale vysadil nás poněkud dál, než co bylo nádraží, takže jsme skoro nestíhali vlak. Také jsme neměli úplně jasno kterým vlakem by bylo nejlepší jet, ale nakonec jsme se do vlaku dostali. Potom jsme přesedali na rychlík do Prahy, který byl tradičně velmi nacpaný a tak jsme skoro celou cestu stáli v uličce u jídelního vozu. Na Hlavním nádraží jsme si pokojně rozdělili kdo co napíše a rozešli jsme se domů.

[ akce Druhé nezvyklé podzimní prázdniny | publikováno 4. 1. 2005 ]