kronika 2004  

  24.–26. 9. 2004   |   Válka o Cintru   |   více autorů

den první | Ondra

Sešli jsme se na Andělu asi ve čtvrt na čtyři, ověšeni zbraněmi, srdce plná bojového nadšení a nedočkavosti. Tento rok se i Krahujci rozhodli zúčastnit bitvy, a tak nás bylo opravdu hodně. Za Kobry nastoupili: Kulan, Zbýňa, Bajt, Kaski, Tonda, Matěj, Čížek a já (Ondra), za Krahujce to byli: Jirka, Mlč, Piko, Mamut a nejmladší člen výpravy Pigin. Metrem jsme dojeli na Černý most, odkud nám jel autobus do Poličky. V Poličce jsme měli přesednout na další, který by nás odvezl do Telecího, odkud je to už jen malý kousek ke skautské základně, u které měla bitva probíhat. Tento smělý plán ovšem nevyšel, jelikož náš autobus měl zpoždění a my nestihli navazující spoj do Telecího. Zůstali jsme tak trčet v Poličce, s vyhlídkou asi dvanáctikilometrového pochodu malebnou krajinou nočních Žďárských vrchů. Zavolali jsme tedy Zubovi, aby přijel a odvezl bagáž. Zub opravdu přijel (díky, Zube), naložili jsme batohy a skautky, jež s námi přijeli z Prahy, Zub zase odjel a my se vydali na pochod. Kdy jsme dorazili si už nepamatuji, někdy docela pozdě v noci, vím jen, že jsme cestou potkali Vílu, která přijela na Cintru autem a vydala se nám naproti. V tábořišti jsme, lehce unaveni, postavili stany a brzy ulehli a spali.

den druhý | Ondra

Posilněni spánkem jsme vstali asi okolo půl osmé, nasnídali se, nechali si schválit zbraně a vůbec se připravili na nadcházející bitevní den. V osm byl nástup všech vojsk, což zde byla pouhá dvě sta lidí? (skautů!). Na nástupu byla vysvětlena základní pravidla hlavně ohledně boje, reinkarnací a léčení, čili věcí o kterých se vedou dosti často dosti agresivní spory přímo na bojišti. Nicméně si myslím, že vysvětlování, byť nápadité (lidé se vždycky rádi dívají, jak někoho mlátí :-), mohlo být delší. Po nástupu jsme se rozešli do měst a již cestou jsme odhalili první vychytávku, a to, že mrchoviště, které bylo netradičně v tábořišti a ne ve městech, je zatraceně daleko a že zpátky na bojiště je to zatracenej krpál. Musím říct, že takto nechutný způsob reinkarnace odradil mnohdy tak srdnaté reky (jako třeba mě) od bezhlavých ztečí proti přesile a jiných hrdinských kousků, ba dokonce nás přiměl uvažovat o možnosti útěku z boje a záchrany holého života, a to vše jen proto, abychom nemuseli slézat a následně zlézat ten strašnej kopec (věřte, že po několikeré reinkarnaci vyvolávala představa další smrti takovou hrůzu, až to bylo téměř jako ve skutečnosti). V devět hodin započala samotná bitva a my se činorodě pustili do zkoumání bitevního pole a získávání prvních výhod. Při tomto jsme zjistili, že města jsou rozeseta na kopci kolem vrcholu kopce, ovšem tak, aby to až na samý vršek bylo pořádně daleko. V praxi to vypadalo asi tak, že jsme kdesi, o spousty vrstevnic výše, zahlédli nepřítele a rozběhli se k němu, což nám samozřejmě nevydrželo dlouho. Když jsme se konečně, opíraje se o zbraně co berly, vyškrábali nahoru, nepřítel obvykle, vida radost v našich tvářích, že jsme konečně nahoře, a zuřivé odhodlání, s kterým jsme lozili nahoru, vzal do zaječích, právem spoléhaje na to, že není nikoho, kdo by byl schopen pronásledování, natožpak (po případném dostižení) boje. Takto to samozřejmě vypadalo z naší strany, za císařství pochopitelně mluvit nemohu. Podobně to vypadalo asi celou první půlku dne, nemohl jsem však býti všude, je tedy teoreticky možné, že se někdy nepřítel postavil na odpor, a možná dokonce, že i občas zvítězil. Pamatuji však jen dvě naše porážky, obě za lvího podílu Veverek. Upřímně řečeno, kdyby tam ta zlá Veverka Petr nebyla, Nilfgaard by se ani neodhodlal k útoku, přestože měli v obou případech značné přečíslení. Také musím uznat Láďův podíl na jedné z porážek. Výtečně, generále, jen tak dál… nebo raději ne, jednou nám to stačilo.

Po zbytek dne ale království projevovala až neuvěřitelnou převahu, střídavě jsme Nilfgaardu dobíjeli a plenili města, často jsme je měli v držení všechna, což by na klasicky pojaté bitvě (tedy s reinkarnací ve městech) znamenalo pro Nilfgaard naprostou katastrofu, přesněji definitivní porážku. Zde se to samozřejmě nestalo, ale to jen znamenalo, že Nilfgaardské voje prostě přežívaly, než by se houževnatě stavěly na odpor. Povedlo se nám pár husarských kousků, například když jsem názorně předvedl ochranu palicí proti zlé magii, z čehož byl mág natolik konsternován, že musel vyhledat organizátory, aby mu potvrdili, že takováto obrana není proti pravidlům, nebo když byla téměř celá císařská armáda zahnána zhruba třetinovým počtem Temerů (byť výtečně rozběhnutým a rozvášněným – díky, Čížku, Tondo a Kaski, vaše jména budou navždy vytesána do majestátních pilířů Síně hrdinů a vyslovována s největší úctou prokazovanou jen živoucím legendám) asi tři vteřiny poté, co vyhlásili obléhání ke znovudobytí svého města. Podobných se nám samozřejmě podařilo mnoho, nemá cenu je všechny vypisovat, navíc jsem u všech nebyl a nerad bych nějaký vynechal. Zbývá zmínit jen poslední zoufalý pokus Nilfgaardu o napravení reputace poražené strany, čehož se mělo dosáhnout dobytím Ard Carraighu, Kaedwenské pevnosti. Však tento sen nejednoho císařského zůstal pouze snem, Kaedwenští za mohutné podpory Redanských a spíše formálního zastoupení Temerů násilně prosadili svůj názor na budoucnost Ard Carraighu, a tak Nilfgaard ani teď nevypadl z role. Poté již skončil herní čas, čas hrdinných válečníků a vítězných generálů (alespoň co se týká nás).

Odebrali jsme se do tábořiště, kde jsme uvařili lahodné těstoviny s rajčatovou omáčkou a zanedlouho se vydali spát a snít o dalších vítězstvích a vavřínech vydobytých na bitevním poli. To je asi vše, co mohu o tomto dni říci, zbytek ponechám jiným, jen bych ještě rád vyzdvihl zásluhy Jirkovy, jenž ač poprvé na bitvě a ještě jako čaroděj, zhostil se této nelehké role opravdu výborně (vydržel naživu celý den).

den třetí | Víla

Tak v neděli jsem vstali celkem brzo ráno. Každopádně bylo hnusně. Mrholilo a teplota ovzduší byla silně nevyhovující. Ale rozhodně to velmi pomohlo celkové atmosféře. Nemůžu říct, že bych byla zrovna moc vyspaná, jelikož mi Kulan s Kaskim zakazovali jít spát a ptali se mě na zákeřné otázky typu: v kolik hodin odlétáme do Skotska. Náš spánek ale bedlivě střežil Jirka (velice svědomitě si vzal hlídku :-).

Pokud si dobře vzpomínám, tak hlavním nedělním questem bylo najít a zajmout Ciri. A taky jsme samozřejmě museli dolovat. Moc si to nepamatuju, ale vím, že Cirillu zajal někdo z naší strany (nevím jestli Redanie, či Kaedwen). Pak byla svatba, kam se muselo dostavit hromada šlechticů. Ani nevím, jak svatba probíhala, jelikož jsem šla posbírat papírky od písečného lva, abych se v autobuse nenudila :-). Pak teda byla závěrečná bitva, kterou jsme naprosto a s přehledem vyhráli. Taky, co jinýho!? Odebrali jsme se ke stranům a čas do odchodu na autobus jsme si krátili hrátkami na voru a rybníčku. A snažili jsme se, aby se Pigin moc nezmáčel, což se nám myslím celkem podařilo… Pak se vlastně nedělo nic moc zajímavého, šli jsme do Telecího na autobus a pak jsme ještě přesedali na autobus jiný. Zjistili jsme, že na Moravě se říká, že Pražáci nepijí Kofolu, tak tuto domněnku jsme doufám také celkem slušně vyvrátili.

Takže ve výsledku to byl vlastně velmi úspěšný víkend!

[ akce Válka o Cintru 2004 | publikováno 23. 12. 2004 ]