kronika 2003  

  16.–21. 4. 2003   |   velikonoční puťák po slovenském Rudohorie   |   různí autoři

středa 16. 4. 2003 | Kaski

Středa, den odjezdu z České republiky vlakem, který jede do Košic ve Slovenské republice. Cesta vlakem byla sice dlouhá, asi 12 hodin, ale dala se vydržet. Odjezd z Prahy byl ve 21.30 hodin a příjezd do Kysaku na Slovensku, naší cílové stanice, asi v 9 hodin ráno. Hraniční hlídka přišla asi kolem 3 hodiny ráno.

čtvrtek 17. 4. 2003 | Kaski

Ve čtvrtek ráno jsme přijeli do Kysaku. Na nádraží bylo jen pár dělníků, kteří se nás divně dívali a když s námi začali mluvit, tak jsme jim skoro nerozuměli, protože mluvili místním nářečím. Asi po 2 km chůze dal Kája rozkaz k zastavení a k pauze na oběd. Po obědě u hezkého, malého potůčku jsme se zvedli a šli dál. Došli jsme až na Jánošíkovu baštu, odkud byl hezký výhled na koleje a projíždějící vlaky. Po malé svačině jsme už jenom pořád šli. K večeru jsme došli na chatu Jahodná, kde jsme si dali palačinky, doplnili pití a šli po sjezdovce nahoru. Kulan se ještě houpal na houpačkách, ale my už jsme se na sjezdovce koulovali a skákali do sněhu. Začalo se stmívat a tak jsme nad sjezdovkou museli postavit stany, zapálit oheň, uvařit večeři a jít spát.

pátek 18. 4. 2003 | Bait

Abych pravdu řekl, všechny dny se mi nějak slévají do jednoho, ale zato pořádně dlouhého dne. Začít bych měl asi vstáváním. Obyčejně je to nepříjemná každodenní činnost, kterou ale většinou zvládáme bez problémů. To tady, kde je to umocněné promrzlým oblečením a ranní zimou s vyhlídkou na balení stanu apod., je to pro některé trochu horší. Snídaně však člověka vytáhne vždycky. Po snídani jsme si tedy sbalili. Prošivší turisté na nás sice koukali tak ... zvláštně, ale nezabránilo nám to vydat se na cestu. Chůze je taková, že se o ní nedá moc psát. Člověk prostě jde a občas se někde zastaví, ale to je tak všechno. Výhled do krajiny a podobné zážitky z cesty se moc popisovat nedají. Něco zajímavého se ale přece jenom najde. Asi po třech hodinách cesty jsme do razili k turistické chatě. Ideální místo pro přestávku a svačinu. Navíc nás potěšila (alespoň některé) rolba pražské výroby a přátelská mourovatá kočka. Ihned dostala jméno Kárl, jo a mimochodem se jí hrozně líbili naše batohy, asi jako drbátko. Pak jsme pokračovali do, široko daleko, nejvyššího kopce a po sjezdovce nahoru až k čajovně Erika. Takhle se to zdá jako pár minut chůze, ale šli jsme to dvě až tři hodiny, přesně už nevím. U čajovny jsme se naobědvali a vyrazili dál. Asi po pěti stech metrech jsme doplnili vodu, tentokrát v chatě Erika a hned zase pokračovali dál. Cesta vedla většinou sněhem, a někdy to nebyla ani moc cesta. Přesto ale ideální pro šíleného Maxe a jeho pouštní boty. Nakonec, když to vypadalo že bude pršet jsme našli vhodné místo na táboření, poblíž tří studen, nebo pramenů, to už teď nevím. Postavili garáž pro motorku šíleného Maxe, uvařili večeři a uložili se ke spánku.

sobota 19. 4. 2003 | Zbyněk

Budíček jako obvykle celkem nebyl, a tak jsme vstávali až někdy po deváté. Přesně to nevím, protože o čas jsme se zrovna moc nestarali. Alespoň já ne. Snídali jsme tak jako každý den ráno ovesné vločky s ovocným müsli a sojovým mlékem. Celé nám to zabralo ještě tak hodinu, než jsme konečně mohli vyrazit.

Dnešní plán byl o něco delší než byl konečný počet ušlých kilometrů, ale i tak nějakých 20km s relativně těžkým batohem, částí cesty sněhem bylo celkem slušný výkon. Nejvyšším bodem cesty byl Kloptaň, který má přes 1100m a je na něm něco jako rozhledna. Když jsme já s Kulanem, na této cestě známí spíše jako Šílený Max, dorazili na rozhlednu, obdařili jsme další příchozí několika šiškami a pak jsme si šli číst seznam přispěvších místních občanů do sbírky na rozhlednu. Jména jako Děžo Fekete, kterýžto přispěl 20 korunami, není snad třeba dále komentovat.

Na Kloptani jsme měli pauzu asi půl hodiny a pak jsme se vydali dolů. Šílený Max opět předvedl svůj „šílený sjezd“, takže na malém kousku získal celkem velký náskok. Cesta dále pokračovala po hřebeni, kde bylo někde až k metru sněhu, což byl místy celkem problém, ale šlo to. Dále už cesta pokračovala sice strmě dolů, ale bez větších potíží. Kromě toho, že jsme se dvakrát ztratili a našli další zajímavý úkaz slovenského turistického značení.

Nakonec jsme dorazili do nějaké lázeňské vesnice, kde jsme se po třech dnech „v divočině“ dobře najedli a trochu umyli.

Když jsme vyšli z restaurace bylo již šero, a to znamenalo, že moc daleko už dnes nedojdeme. Skončili jsme na kamenité planince asi 200m za vesnicí. Stany jsme téměř nemohli přikolíkovat, což nakonec vyřešily kameny, kterých tu byl všude dostatek. Ještě než jsme šli spát, zazpívali jsme si u ohně a provokovali vegana Kulana opékáním masa, což opět považoval za strašnou řeznickou lobby. Pak jsem ještě musel připravit ranní dávku müsli a konečně jsme mohli zalehnout. Musím říct, že ve čtyřech lidech ve stanu pro dva to bylo celkem drsný, ale na druhou stranu celkem elitní. Nebo snad je u Kober něco, co není buď elitní nebo lamácký?

neděle 20. 4. 2003 | Čížek

V neděli jsme pomalu, ale jistě vstali a vydatně se nasnídali. Ke snídani co jiného než vločky. Odešly jsme z našeho tábořiště zhruba kolem 11:00 středo-evropského času. Cesta monotóně ubíhala, ale my jsme šli zvesela dál. Dorazili jsme na vrchol Osadníku a tam jsme si dali oběd. Po obědě jsme vyrazily dál. Šílený a Max, jako vždy jeli před námi na svých pouštních vozidlech. Postupně naše výprava slézala z hor a kopečků, až došla k silnici. Po silnici o kousek dál jsme si zahráli na schovávanou. Po sléze jsme odešli dál na zastávku autobusu.

Než přijel autobus vymysleli jsme tam mnoho nových a chytrých slov. Autobusem jsme přijeli na vlakové nádraží, odkud vlak jel do Nálepkova. V Nálepkovu se upletly pomlázky na 2. den. Poté se šlo do Disco Albert clubu, kde jsme si dali limonádu. O hodinu později jsme ulehli do spacáků.

pondělí 21. 4. 2003 | Kulan

Ráno jsme vstali poměrně brzo, abychom toho stihli hodně vykoledovat, protože nám brzy jel vlak domů. Rychle jsme zabalili stany a batohy, nechali jsme je na nádraží a vyrazili jsme do vesnice Nálepkovo. Na koledování jsme měli něco kolem hodiny, ale bylo to celkem jedno, protože Slováci velikonoce snad ani neslaví protože nám otevřeli jenom v jednom domě. Tam nás sice štědře pohostili buchtami, nějakými slovenskými penězi a trochou slivovice, ale nikde jinde nás nepustili dál. Buďto říkali, že tam žádné holky nemají, nebo nás prostě poslali pryč. Zklamaní jsme proto nasedli do malého autobusu, který nás dopravil do Spišské Nové Vsi. Odtamtud jsme jeli luxusním vlakem až domů. Cesta byla celkem dlouhá a tak jsme navštívili jídelní vůz, různě si hráli, četli spali a tak podobně. Nakonec jsme se konečně dostali do Prahy domů.

[ akce Velikonoční puťák | publikováno 3. 5. 2003 | aktualizováno 7. 10. 2003 ]