kronika 2004  

  7.–12. 4. 2004   |   Velká Fatra 2004   |   Petr, Zub a Bilbo

čtvrtek 8. 4. 2004 | Petr

Po vcelku ucházející cestě vlakem a krutém probuzení smradem z celulózky v Ružomberku jsme stanuli na začátku dlouhé cesty Lubochně na jih přes hory. Posnídali jsme v bufetovém altánku za místní Jednotou, s výhledem na autobusové nástupiště. Za další hodinu byly podobné vymoženosti k mé radosti zcela mimo dohled. Stoupání na Kopu nám zabralo sotva půl dne, a to jsem nás dvakrát málem ztratil (pokaždé jsem někoho přesvědčil, že bychom mohli být na mapě jinde než jsme…) Hned první výhled byl jako loni jeden z nejlepších, celé velké údolí mezi hřebeny jako na dlani. Po kratším kempování u kříže a diskusi o teorii pochodu, (jestli by se vůbec mělo zastavovat cestou do kopce), jsme se vydali teď už úplně hlubokým sněhem k vrcholu a zase dolů.

Mě potom čekalo kratší dobrodružství při hledání pramene, nakonec to byla legrace.

Cesta byla tou dobou poněkud silně zasněžená (nic s čím bychom nepočítali), ale hlavně pofidérně značená a zcela neprošlápnutá. Takže se šlo pomalu, ale zato to dalo hodně práce.

Na oběd jsme pauzírovali těsně před Lubochňanským sedlem, snadno rozpoznatelnému místu díky elektrickým drátům. Když už se do mě chvíli pouštěla zima (do ostatních asi ne méně), vyrazili jsme pro zahřátí znovu hore fatrou, pak už nám zase zima chvíli nebyla.

Z další části cesty zvlášť vyniká překonávání desetimetrového bahnistě u kravského napajedla a průzkum zamčené dřevěnice. O kus dál ale naštěstí byla maringotka, posed a turistický altánek. Pro nocování byl nakonec vybrán, (ano tušíte správně), no přece posed.

Já jsem bydlel dole v bedně na žrádlo pro srnky s Frogem a Aničkou, bylo to dost v pohodě, kdo to neviděl, rozumím, že nechápe. Naše bedna byla asi 2×2×1 m, z dřevotřískových desek s důmyslnými otvory na větrání, jinak bych se v noci asi upek (opravdu jen málem). Nahoru jsem radši ani nelez, pořád tam byl docela nával.

Pak jsme to už pro dnešek zatáhli (rozuměj zavřeli bednu), protože další den před námi čekalo nejedno třináctistovkové překvapení, hlavně teda Klačík a Kľak.

pátek 9. 4. 2004 | Zub

Ráno jsme se probudili dost zkroucení na posedu v sedle Príslop. Asi hodinu nám trvalo, než jsme se z vratkého posedu procpali ven a nasnídali se. Kolem jedenácté jsme vyrazili směrem na Kľak. Cesta docela prudce stoupala a když jsme dorazili na předvrchol Kliačik, doufali jsme, že už máme nejhorší za sebou, ale krutě jsme se mýlili. Po menší ztrátě výšky sestupem do sedýlka jsme si vytrpěli krkolomný výstup nejvyšší kategorie obtížnosti. Místy se někteří bořili až po pás do sněhu a napichovali na větve a z posledních sil se škrabali za pomoci mnoha končetin nahoru, ale všechny nás motivovalo jediné – touha pokořit další z mnoha pověstně krutých slovenských Kľaků. Nakonec jsme unikli veškerým nebezpečenstvím, dorazili na vrchol a vítězoslavně padli vysílením na skálu. Ale důvod k veselí stále nebyl, protože někteří se stále ještě neobjevili. Nakonec jsme je už oplakali a chystali se na smutný sestup ze zóny smrti, když tu se v dáli mezi stromy vynořily jejich postavy a v poslední smrtelné křeči se blížili k vrcholu, ale smrt v jejich případě zrovna neměla čas, takže nakonec vše dopadlo dobře. Po sestupu do bezpečnějších končin jsme se přesvědčili, že smrt číhá jinde – v mé plechovce s tuňákem. Měla podobu ostrých hran schopných rozdělit jazyk vedví (nebo oddělit), a tak se nám málem stal osudným, jak už jistě tušíte, oběd. Ale já mám tuhý kořínek a odolal jsem i obrovské ztrátě krve.

Cesta však byla i dál strastiplná a nebezpečná. Navíc nás doháněla noc a nám začala docházet i další životodárná tekutina – voda (ne pivo – to už dávno došlo). Blízko vrcholu Jarabiné byl v mapě značený pramen, tak jsme ho neúspěšně asi půl hodiny hledali. Nakonec jsme se rozhodli zakempovat v nejbližším sedle a rozdělat oheň a tavit sníh. Tak jsme se všichni vydali hledat sušší dříví. Při této složité činnosti se Láďovi zabořili nohy do bahna, což byla jistá známka přítomnosti tekuté vody, na kterou mě upozornil, tak jsem se vydal na hydrologický průzkum a skutečně objevil vodu vytékající v nejnižším bodě bahniště. Měla to moc hezky vymyšlený, ale na mě si mrcha nepřijde. Tak jsme nakonec měli vodu a oheň našel uplatnění při vaření a držení medvědů v bezpečné vzdálenosti. Takže jediné nebezpečí by mohli být ochránci národního parku, kteří se ohně nebojí, ale tento pokus dokázal, že to není pravda, protože ochránci se srabi klepali hrůzou společně s medvědama. Tak jsme se dosyta najedli a šli jsme spát v nejlepší pohodě s vidinou lepšího zítřka.

sobota 10. 4. 2004 | Bilbo

Mezi těch několik výhod noclehu na sněhu určitě patří fakt, že pak i já jsem schopen vstát relativně brzo. Doplníme vodu do lahví, aby nám v batozích nechrastily, sbalíme stany opatrně tak, aby se nezlomily, trochu zamaskujeme ohniště a pomalu vyrážíme. Cesta dál je taková řekl bych „typicky slovenská“ – jdeme po pěšině po hřebeni zarostlém stromy, takže kolem není celkem nic moc vidět. Hřeben se klikatí, někde za Štefanovou se červená značka začne vyskytovat ještě méně než dosud (aneb ztratili jsme ji, což není až takový problém). Petr a Frog dávají hlavy nad mapou dohromady a krosíme to někam doleva, šikmo do svahu, což není moc pohodlné, ale naštěstí po pár stech metrech narážíme zase na značku. Té se bez větších potíží držíme až na Javorinu. Od zavátého rozcestníku už vidíme naše další dnešní cíle, Šoproň, za kterým se skrývá chata pod Borišovom, a Ploskou, velký táhlý kopec. Kolem ze sněhu vykukují ocúny a narážíme i na pěkné otisky medvědích tlap. Hned se nám jde rychleji do kopce a tak zanedlouho už s vypětím posledních sil funíme k chatě. Minimálně v zimě se sem zjevně nedá dojet, takže ceny nejsou úplně nejlevnější, ale přesto tam zastavujeme na oběd, mají tam tuším bábovku, klobásu a další věci, na které po pouhých dvou dnech mimo civilizaci máme velkou chuť. V umývárně nás prosí „neumývať riad a topánky!“ což respektujeme, protože boty nemá smysl umývat a nevíme, co je to riad (Google mi pomohl zjistit, že jde o nádobí). Také snad všichni důsledně kontrolujeme Kulany v relativně komfortních podmínkách a já se Zubem ztrácíme několik desítek výškových metrů cestou pro vodu, cesta zpět k chatě způsobuje, že potřebujeme další několikahodinovou pauzu. Ta se ale bohužel nekoná a kloužeme sněhem od chaty dolů směrem k největšímu krpálu v okolí hned po Borišovu, k Ploské. Ploská je na rozdíl od předchozích zalesněných hřebenových kopců holá, takže můžeme spokojeně pozorovat, že ještě dlouho budeme mít kam stoupat. Ale nahoře je aspoň trochu rozhled, dáváme si Tangy a vyrážíme dál, stále po červené. Kloužeme dolů z Ploské směrem na Kýšky, na které se musíme pro změnu vydrápat. Cestou je vidět nějaká bouda, ale pod Suchým vrchem má být jedna či dvě salaše, takže pokračujeme i po západu slunce někdy v pět hodin. U rozcestníku ale nikde nic – ptáme se nedaleko stanujících a ti nás už posílají k salaši, která je již evidentně obydlená. Jsou tam nějací Češi a tvrdí, že se nás tam pár určitě ještě vejde, není ale zcela jasné, jestli pár znamená i osm. Ale prý kus dál je ještě jedna salaš. Hvězdicovitě se rozcházíme ji hledat a daří se, Frog, Anička a Petr se tam na noc přesunují. My si postupně děláme večeři dole na vařiči, „místní“ zpívají, hrajou a popíjejí. Postupně uléháme na karimatky umístěné do uliček mezi matracemi v podkroví, kam vede žebřík s chybějícími příčkami. Když přijdou i „místní“, musím přesunout moje sušící se mokré boty o kus vedle, protože na půl metru místa těsně v rohu u střechy bude spát ještě jeden z nich.

neděle 11. 4. 2004 | Bilbo

Když se ráno probouzím, Češi už vycházejí na nějakou túru. My vstáváme možná trochu neochotněji, protože před námi je nejvyšší hora Velké Fatry, Ostredok s 1 592 m. n. m. Cesta tam je nic moc, je tam sníh a hlavně je do kopce. Ale už o půl desáté stojíme nahoře. Moc dlouho se nezdržujem a vyrážíme po hřebenovce na Krížnou, jdeme blízko sebe, jelikož padá mlha. Jednotvárně dupeme sněhem po rovině, až dorážíme k nějakému vojenskému vysílači na Krížné. Značka se stáčí doprava dolů, čeká nás delší pozvolný sestup ke Králově skále, kde nabíráme vodu u studánky. O pár chvil dál jsme už v horském hotelu Králově studni, což je název trochu honosný na to, co tam nacházíme. Nicméně mají tam několik jídel, včetně řízků, párků, klobás a ovocných knedlíků. Vyhladovělí si dáváme víceméně všechno. Takový nápor místní příbory těžko zvládají, kovová část se od té umělohmotné odděluje a zůstává mi v puse. Po obědě opouštíme hotel i červenou značku a scházíme po cestě dolů, dál a dál. Když už nás cesta trochu nebaví, značka odbočuje nalevo do divočiny, kde se na chvíli zastavujeme u docela rozlehlé jeskyně ve vápenci. Pěšinka klesá s potokem dolů a zanedlouho už míjíme jižní vyústění nejdelšího železničního tunelu na Slovensku, dlouhého 4 615 m. Zrovna projíždí vlak – my pokračujeme na nádraží, jelikož bychom rádi ještě dnes našli nějaké spojení domů. A nacházíme, o pár kilometrů dál je železniční stanice, ve které si vaříme večeři při čekání na vlak. Dokonce musím vzít ešus s těstovinami s sebou do vlaku. Ten projíždí těmi dlouhými tunely, což už ale vzhledem ke tmě venku moc nepoznáme. Jedeme do Turčianských Teplic, odtamtud do Žiliny, kde je čas tak akorát na to, koupit si jízdenky na hranice a za zbytek slovenských kutáků nakoupit občerstvení na dlouhou cestu. Po koupení jízdenky z hranic do Prahy mezi sebou zúčtováváme, chvíli zpíváme s kytarou, ale postupně neodvratně usínáme. Brzy v neděli ráno jsme už doma.

[ akce Velikonoční puťák | publikováno 8. 9. 2004 ]