kronika 2004  

  28. 2.–7. 3. 2004   |   Jarní prázdniny na horách   |   více autorů

1. den (sobota, 28. února) | Pikomlč

Sešli jsme se v 9:40 na hlavním nádraží v počtu 12 plus ještě Čížek, který přišel, když jsme už byli ve vlaku. Dorazilo za vedení: Jakub, Bětka, Martina, za Krahujce: já (Piko), Mlč, Zebra, za Kobry: Zbyněk, Kaski a již zmíněný Čížek, za piginy: Marek, Ondra, Lojza, Peťa. Dojeli jsme na místo kolem 14:00 a pan Šťastný řekl, že se máme ubytovat v ,,pětilůžáku‘‘. Potom jsme se vypravili na místo tábora, ale trochu oklikou (prostě hořejškem) a hlubokým sněhem. Na tábořišti jsme si zahráli buldoky a šli jsme zpátky. V chatě jsme ještě hrály kulečník a stolní tenis. Někdy okolo 22:00 vyhnali všechny pod 15 let spát a tak se ti starší (i Kaski) ubytovali u kulečníku, aby nás nevzbudili.

2. den (neděle 29. února) | Lord Mlč

Budíček byl stanoven na 9:00, tak jsme v devět vstali. Po jisté neurčité době jsme se konečně nasnídali, oblékli, stihli si zahrát kulečník a vydali na běžky. Jelo se po cestě směrem k tříhvězdičkovému divnému hotelu Diana a potom ještě dál. Cestou po cestě jsme s Cíbrou jako vedoucí jezdci první narazili na skvělej posed a obsadili ho. Jakmile dorazili ostatní, byli jsme nuceni posed chrabře bránit. Ale přesila i obětavost nepřátel (hlavně ze strany Čížka) zapříčinila, že jsme posed neubránili. Vyrazilo se dál. Opuštění cesty a zkouška sjezdového umění nás donutily rozdělit se na dvě skupiny (asi hlavně proto, že se Marek nemohl dostat zpátky do své běžky): méně zdatní (= tzv. másla), kteří odjeli zpátky domů kolem Diany, kde se stavili asi hodinu na čaj, zpátky do Avaru.

Druhá skupina ve složení Zub, Zebra, Zbýňa, Šáša, Kaski a já to vzala hezky kratší cestou, ale přes kopec a zasněžené pláně a končící prudkým sjezdem. Už název skupiny, který vtipně vymyslel Čížek, EHRD (= Elitně Hodně Rychle Domů) naznačoval jasně naše úmysly. Když jsme dorazili asi o hodinu dříve než ostatní (kteří byli diky Markovi zpomaleni a strávili hodinu v Dianě), začali jsme vařit večeři a hrát kulečník a ping-pong. Když se ostatní konečně za stmívání vrátili, dodělala se večeře, všichni se napapali a spokojeně se bavili. Na další den se naplánovalo lyžování na sedle, diky čemuž jsme museli brzičko vstávat a tak jsme šli brzo spát.

3. den (pondělí 1. března) | Zebra

Dneska jsme vstávali na můj vkus až moc brzo. Něco kolem 7.00 hodin. Když jsme se konečně vyhrabali z teploučkých spacáčků, tak jsme se nasnídali. Hned potom jsme dobíhali autobus a odjeli na Červenohorské sedlo. Tam Jakub koupil permice na dvě hodiny. Nebylo moc hezky, strašně foukalo a sněžilo. Ve chvíli srazu jsme se všichni nacpali do místního bufetu, kde jsme si skoro většina dali smažák s hranolkama. Pak jsme se všichni kromě Jakuba a Mariny vydali domů autobusem do Velkých Losin, tam jsme čekali na autobus do Žárové. Když konečně autobus dorazil, potkali jsme v něm Bětku, Ondru a Zuba. V Avaru začali Kobry vařit. Co uvařily se mě neptejte, protože si to už nepamatuju. Pak jsme ještě chvíli hráli ping-pong a kulečník. Potom jsme už šli všichni spát.

4. den (úterý, 2. března) | Jakub

Jak ví každé malé vlče, třetí den sportování bývá kritický a ani my jsme si nedovolili tuto mnoha úrazy prověřenou zkušenost podcenit. Protože šumperský bazén otvírá své brány až odpoledne, vyrazili jsme z Avaru teprve po důkladné dopolední psychické přípravě, pojaté u někoho trochu přízemně jen jako důkladné seznamování s vlastním spacákem. Do bazénu jsme dorazili v době návštěvní špičky, ale to nás neodradilo a poměrně krátce po tom, co Kobry, Krahujci a spol. napadali do vody se koncentrace ostatních návštěvníků přesunula na opačnou stranu bazénu, takže rázem bylo dost místa na vodní hrátky, ze kterých kupodivu vyšli všichni živí a zdraví. Chyběla nám Bětka, která si nepřečetla seznam věcí s sebou, a musela na nás tudíž čekat venku (poučení pro příště). Po bazénu následoval rozchod po Šumperku a to už se s námi rozloučili skauti, kteří zamířili do kina na hodnotný film Poslední samuraj. To, že na něj Piko šel dokonce podruhé je jasnou odpovědí kritickým recenzentům a zároveň signálem pro nás ostatní, kteří si jej dosud necháváme ujít. Skupina VVZ (vedení, vlčata a Zebra) se odebrala do Avaru, kde si pochutnala na pizze. Večer pak už klidně plynul až k návratu posledních samurajů a zaslouženému spánku.

5. den (středa, 3. března) | Zbýňa

Vstávali jsme už zase v sedm, takže to nebyl žádný krásný zážitek. Nakonec jsem asi v půl osmé vylezl ze spacáku a šel se nasnídat. Většina lidí už dávno snídala, ale času bylo pořád ještě dost. Autobus jel až někdy před půl devátou. Nakonec jsme jej zase skoro nestihli, ale to se nám občas stává. Dnes jsme jeli lyžovat do Loučné. V Losinách bylo asi čtyřicet minut na přestup, takže se strhla tradiční sněžná bitva. Ten den první. Už si ani nepamatuju, kdo vyhrál. Zřejmě to bylo zase nerozhodně jako vždy. Ale to už přijel autobus směr Jeseník a my se snažili do něj nějak dostat. Když už jsme se všichni pohodlně usadili, vychutnávali jsme si tu dlouhou desetiminutovou jízdu do Loučné. Na sjezdovce to bylo fajn, dokonce tam postavili i nový vlek, abychom se na ni lépe dostali. Bohužel sjezdovka v Loučné člověka brzy přestane bavit, a tak se snaží zabavit třeba jízdou v lese, nebo na nějakém tom skokánku. Na jeden takový skokánek jsme hrdinně najížděli za generálem Čížkem, který jakožto největší hrdina jel první a hned udělal z prašanu pod skokánkem pěknej „krvan“. O polední pauze k jídlu zase hodně sněžilo a na některé z nás sněžilo, i když už byla obloha modrá. Sněhová bitva číslo dvě právě započala. Ukončil ji až pan vlekař, kterému se asi něco nelíbilo. Ještě než jsme šli znovu jezdit, nesmím opomenout stavbu monumentální skluzavky, kde naši borci podávali skvělé výkony a některým střemhlavým jezdcům, ve snaze o překonání traťového rekordu, byla trať až příliš úzká. Ještě že tam byl ten vytrvale neprostupný plot. Někdy před čtvrtou hodinou jsme už ale vážně nevěděli, co nového vymyslet, a ještě navíc nám za chvíli jel vlak, takže jsme se raději sbalili a sjeli dolů k nádraží. Vlakem jsme se dopravili kam jinam než do Losin, kde jsme si uvědomili, že jsme ještě někam zapomněli zajít. A tak hurá do cukrárny. Dali jsme si snad všechno i koktejl s kiwi. Po cukrárně byla na řadě sněhová bitva s pořadovým číslem tři. Koule létali všude kolem, ranění sténali, přehlíženi v bitevní vřavě, mrtvých přibývalo, když v tom náhle… “Autobůůs!“… A bylo po všem. O půl hodiny později jsme už zase hráli pinčes a kulečník v Avaru. Na vyvolené ovšem čekalo něco jiného než zábava… MASO… a pořádně zmrzlé. Po třech hodinách boje s fyzikálními zákony, bylo maso konečně rozmraženo. Škoda, že jsme právě v tu dobu chtěli večeřet. Po dalších třech hodinách byl nicméně ke všeobecné spokojenosti guláš hotový. A docela se povedl. No a pak zbývalo už jen čištění zoubků a hurá do spacáku a spát až do...

7. den (pátek, 5. března) | Kaski

Šestý den pobytu v pensionu Avar jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat na kapli Nanebevzetí Pany Marie v Pekařově. Pod vedením Káji a Jakuba jsme vyrazili. Bohužel na silnici nebyl sníh, a tak jsme museli šlapat až k odbočce na tábor. Tam Zebra a Mlč chtěli jít přes les, jenže tu byla velká opozice, která by radši pokračovala na běžkách po silnici. Tak jsme nasadili běžky a za Kájou a Zbyňkem jsme se rozjeli po silnici do Pekařova. Cesta utekla velmi rychle, a tak jsme za necelou hodinu dorazili k rozcestníku vzdálenému pouze kilometr od Pekařova. Po malé pauze, při které se ti rychlejší stihli i nasvačit, jsme pokračovali v cestě. Asi za čtvrt hodiny jsme byli v Pekařově. Následoval rychlý sjezd po zasněžené silnici a projetí hlubokým sněhem až ke kapli. Jakmile jsme dojeli ke kapli, byli jsme zvědaví jak to vypadá vevnitř v zimě. Docela nás překvapilo, že vevnitř nebyly lavice jako v létě, ale to už přijeli i vlčata s Jakubem a začala generální svačina. Najednou někdo (myslím, že Čížek) spatřil nebezpečně visící břidlici ze střechy. Ihned začalo kontrolované sestřelování sněhovými koulemi, které řídil samozřejmě generál Čížek. Po úspěšné akci jsme se chystali odjet jenže problém byl v tom, že padlo více názorů kam jet. Nakonec Jakub, Mlč a Martina odjeli směrem Loučná nad Desnou a Kája s ostatními směr Avar. Zpátky se jelo přes les, jak si přála na začátku Zebra. Cesta byla poměrně náročná, a tak jsme docela často čekali na vlčata. Při jedné takovéto pauze jsme si v lese vyjezdili skvělou stopu pro běžky na které jsme jezdili asi čtvrt hodiny. Když dorazil i zbytek byl čas pokračovat do Avaru. Po dojetí na silnici jsme se já, Zbyněk a Čížek rozhodli, že se pojedeme kouknout do tábora a Kája s vlčaty dojede do Avaru. Sjezd k táboru byl poměrně rychlý a zajímavý, ale ještě zajímavější bylo sjíždět od lesa nad táborem až dolu k potoku. Tento sjezd jsme sjeli ještě jednou. Protože Čížek dole vždycky spadnul, začali jsme mu říkat vozembouchu. Čížek taky nebyl bez nápadu. Jednou jsem dojel až do potoka a tak se mi začlo říkat vozemšplouchu. Poněvadž Zbyněk v jednom kuse smrkal, začali jsme mu říkat vozemsrkáči (zkr. vozemsmrku). Takhle vznikla naše slavná vozemtrojka. Ještě stojí za zmínění, že jsme projeli zimním „vietnamem“, a bylo to dost peklo. Pak jsme s velkou námahou vylezli na silnici, kde jsme se domluvili, že kdo sundá běžky před dojezdem do Avaru je máslo. A fungovalo to. Všichni jsme dojeli trochu divnou, ale zajímavou cestou až do Avaru i přesto, že na silnici nebylo moc sněhu.

8. den (sobota, 6. března) | Lojza

Když ráno Kája přišel, všechny nás probudil. Pak přišla Anička a hnala kobry a krahujce, aby vstali. Oni šli na běžky a my jsme šli pěšky do Velkých Losin. Šli jsme do cukrárny. Byli jsme tam asi půl hodiny. Pak jsme šli do muzea papíru. Tam nám řekli, že dávaj prohlídku za hodinu. Šli jsme k zámku. Tam jsme si zahráli hru. Pak jsme šli do muzea. Tam jsme byli asi hodinu. Pak jsme šli na autobus a jeli jsme do penzionu.

9. den (sobota, 6. března) | Bilbo

Pro Kobry a Krahujce byla sobota o dost delší – vyjeli jsme na sedlo a přešli po hřebeni na Šerák. Vydatně jsme se tam naobědvali, já jsem ulovil běžku, co ujela pod chatu dolů, a vyrazili jsme k nejbližší černé sjezdovce a zkusili ji sjet kus dolů. Ztráty byly značné, ale šikovnějším stačila pro další cestu i jen jedna hůlka. Odbočili jsme směrem na Brannou a po lesních cestách k ní sjížděli dolů. Cestou jsme minuli bunkr, který Kobry nemohly aspoň zevně neprozkoumat. Vlakem jsme dojeli do Jindřichova a vyšlápli to za dvě hodiny po silnici k Avaru, přičemž se setmělo.

A v neděli nás už čekala jen cesta vlakem domů s chaotickým přestupem v Zábřehu.

[ akce Jarní prázdniny v horách | publikováno 8. 9. 2004 ]