kronika 2004  

  7. 2. 2004   |   36. zimní přechod Brd   |   Jirka

Sešli jsme se (naše středisko Hiawatha, to znamená Kobry, Krahujci, vlčata i světlušky) v 8:40 na Smícháči. Někdo přišel pozdě a někdo dřív, ale to nevadilo, protože vlak nám jel stejně až v 9:04, nebo tak nějak. Cesta vlakem uběhla docela dobře až na to, že nám bratr střediskový vůdce rozdal papírky ohledně informací na Brdy. Na papírek se mělo dopsat, jaké jsme středisko, oddíl, družina, pokřik, atd. Naštěstí jsme mezi sebou měli chodící encyklopedie (jako například Chrobák), které Vám nejen řeknou základní údaje, jako že Krahujci jedou na Brdy počtvrté, ale přitom Vám stihnou vysvětlit stručnou historii této družiny.

Vyrazili jsme z nádraží po zuby ozbrojeni dřevěnými meči, jelikož na Kytínské louce se jako obvykle bude konat bitva. Po cestě tam jsme si většinou jen povídali a to pouze o inteligentních věcech. Už si přesně nevzpomínám o jakých, ale bylo to určitě něco důležitého. Po cestě jsme potkali několik středisek. První jsme dohnali a tak jsme si zahráli hru na deset. Potom jsme je dohonili podruhé, a tak jsme si dali přestávku. Bylo to nanic, jelikož vzápětí na to jsme je dohnali potřetí, když svačili oni. Po strašně dlouhém výstupu do kopce, prokládaného malými přestávkami, jsme si udělali větší na hru. Čížek byl zvolen kouzelným dědečkem a vyprávěl pohádku (mimochodem, byla to pohádka o praotci Kober). Když řekl slovo „červená“, honila červená družina bílou a naopak, když řekl „bílá“, honila bílá družina červenou. Nevím proč, ale v této pohádce se neuvěřitelně často opakovala slova „červená“ a „bílá“.

Na Kytínskou louku to bylo už jen asi 1 km, ale Chrobákův názor na to, že vlčatům se mají udávat zkreslené údaje, aby více a rychleji šlapali, hlásal, že je to ještě 4 km.

Na Kytínské louce se konal slavnostní nástup, takže tam bylo spoustu lidí. Ideální příležitost vyměnit všechny kartičky. Taky že se to většině z nás podařilo. Tedy jen těm, kdo je na vyměňování měl. Po slavnostním nástupu, na kterém se křičely pokřiky středisek (naše středisko mělo výborný pokřik: HIAWATHA!) se utvořili nevídané fronty u stánku s párkama a ti, co nešli obědvat, se shromáždili kolem bojiště. Bojovníci se začali řezat dřevěnými meči. Čížek a Slávek (oba vlajkonoši) si začali vyřizovat účty a hádali se o to, čí skupina vyhraje. Nakonec bitva dopadla 2:2. Když všechno veselí pominulo, odcházeli jsme, protože jsme měli před sebou ještě dlouhou cestu.

Bilbo: „Je to ještě tak 10 km, tak snad ten vlak stihnem!“ (Nakonec jsme na nádraží ještě hodinu čekali.)

Po cestě jsme si dávali kratší i delší přestávky, o kterých, hlavně vlčata, ale i ostatní šermovali vypůjčenými meči, hráli si hry a fotili si. Potom jsme si také povídali o nejrůznějších věcech, a dělali to, co se po cestě dá dělat.

Došli jsme na nádraží. Byl zde jeden malý kopeček z hlíny. Původně si ho nikdo nevšímal až do té doby, co se na něm usídlili hadi. Strhla se hrůzunahánějící bitva o tento malý kopeček, jejíž konec odpískal až přijíždějící vlak. Cestou jsme ještě přestupovali a nakonec jsme jeli v poloprázdném vlaku, takže jsme se všichni rozlezli po několika vagónech. Tento vlak původně neměl na Smíchovském nádraží vůbec zastavovat, ale co se nestalo. Vlak stojí. Půlka lidí vystoupila a ta druhá, kterou tvořili převážně vlčata a světlušky, jela až na Hlavák, kam byl návrat v 19:53.

[ akce 36. zimní přechod Brd | publikováno 13. 3. 2004 ]