kronika 2003  

  3.–24. 8. 2003   |   Expedice z Vápenné až na konec světa   |   Zbýňa

Bylo časně ráno, skoro poledne. Po téměř půldenní cestě vlakem jsme dorazili do Vápenné. První kroky od vlaku nás zavedly na pás trávy u nádražní budovy. Co vypadalo na kratší pauzu, abychom se domluvili kam půjdeme, přerostlo v několika hodinové zevlování. Láďa se zbytkem vedení byly nakoupit. Vykoupili prý všechny chleby, co tam měli, ale to jsme jim druhý den se svíravým pocitem hladu nějak nechtěli věřit. Po nějakých pár hodinách vyvalování v trávě jsme asi už úplně všichni dospěli k názoru, že bychom měli jít. Tak se šlo. Cíl Nýznerovy vodopády. Navigace byla svěřena do rukou těm, co zrovna plnili do stezek orientaci v mapě. Myslím, že to byl Tonda, Kaski a ještě někdo další. Vyšli jsme a pochopitelně minuli téměř neexistující odbočku přes koleje. Nakonec jsme správnou cestu našli. Správná byla asi jenom 200 metrů, pak skutečnost mapě zase přestala zcela odpovídat. Byli jsme v prostoru starého lomu na vápenec a cest tam bylo mnohem více, než jsme čekali. Tak jsme nakonec prošli cestou mezi včelími úly, vylezli jednu skoro skálu, až jsme stanuli na planince nad lomem.

Z planinky jsme konečně uviděli tu správnou cestu, kterou jsme měli jít. Nikomu se vracet nechtělo, tak se šlo vpřed. Šlo a šlo až se po pár krocích došlo. Došlo se ke kopřivám a ostružinám, která bránily v průniku na louku. Bolelo to, ale kopřivy byly v potřebné šíři vymýceny a mohli jsme pokračovat dále. Jak se později ukázalo, tento pás kopřiv byl úplné nic s tím, co nás čekalo dále. Za loukou nás čekalo zelené peklo. Od toho ve Vietnamu se to asi moc nelišilo. Vegetace se skládala pouze z nízkých smrčků, hojnosti ostružin, divokých růží a nějakého blíže nespecifikovaného stromu s dlouhými trny. Byl to boj. Některé lamy se džungli sice vyhnuly, ale drsňáci i přes značné ztráty postupovali dál. Obě skupinky bílých a červených (krve bylo u někoho jako z Kulana) se potkaly na cestě pod Vietnamem. Další postup už byl zase společný. Nejprve jsme se museli vyhnout veliké ohradě, která se rozkládala přímo tam, kudy jsme chtěli jít. Zub se jí pokusil obcházet přímo podél plotu, ale když se vrátil se slovy, že je to tam špatný, došlo nám, že je to možná ještě horší než špatný, a celou ohradu obešli po cestě. Po nějakých pár kilometrech jsme se konečně dostali na normální cestu a druhá polovina cesty k vodopádům už byla otázkou pouhé hodiny.

Samotné vodopády bych normálně téměř přešel bez povšimnutí, ale byly to přece ty Nýznerovy, tak jsme jim nějakou tu půlhodinku věnovali. Po shlédnutí vodopádů jsme měli ještě nějaký ten čas, tak jsme šli dále a hledali vhodné místo k utáboření. Konečně jsme našli relativně dobré místo, kde jsme postavili stany. Ti co je měli. Ti co je neměli, postavili co se dalo. Když už jsme měli kde spát, šlo se vařit. Jídlo se celkem povedlo, ale moc ho nebylo. Každý snědl skoro všechno, co kde našel, a tak to nakonec s tím hladem nebylo tak strašné. Po večeři se někteří i v polních podmínkách pokoušeli o něco jako osobní hygiena. Ještě než jsme definitivně šli spát, někteří hadi vylezli ze svých sítí a přesunuli se k ostatním hadům do jejich skvělého lesního hotýlku architekta Slimmera. Nakonec se nás pod třemi ponchy tísnilo šest...

Druhý den ráno jsme posnídali poslední zbytky chlebů, uklidili tábořiště a vydali se dále. Cesta stoupala a stoupala, až zase klesala a klesala. Dnes jsme měli navštívit vápencové jeskyně. Cesta ubíhala stále dále, až jsme zastavili na oběd v lesíku nad vápencovým lomem. Zatímco jsme všichni se zálibou pozorovali mohutný traktor kosící louku, Láďa se nám snažil vysvětlit, že poobědváme šest kostiček čokolády. Tato zpráva se s nadšením rozhodně nesetkala. Čokoládu sice máme skoro všichni rádi a je pravda, že dodá dostatek energie, ale k zasycení tak nějak nestačila. Většina celé expedice se tudíž odebrala předčasně k jeskyním. Kde byl na mapě zakreslen bufet a to bylo v tu chvíli to hlavní. Bufet byl skutečně na svém místě. Bohužel měl ale nějak omezené zásoby, takže téměř nikdo si neodnášel to, co chtěl. Ale to už se koupily lístky a jeskyně čekala. Rychle dokousat poslední sousto a rychle do temnoty a příjemného chladu vápencové jeskyně. Jeskyně byla celkem zajímavá. Objevili jsme dokonce i pravý nejnižší bod celé jeskyně. Nebyla to podlaha jednoho z chodníčků v jeskyni, jak tvrdila paní průvodkyně, nýbrž až dno kanálu, který se nacházel pod ní.

Poté co jsme opustily jeskyni a teplotu kolem 7 stupňů vystřídalo třicetistupňové vedro, odebrali jsme se na nedalekou zastávku autobusu. Autobusem jsme se dopravili do Lázní Jeseník, kde jsme konečně pořádně nakoupili. Po důkladném zásobení jednotek čerstvými potravinami jsme se vydali už zase po svých dále. Daleko jsem jít nemohli, protože už se stmívalo, ale alespoň k rozhledně na kopci nad městem jsme se dostali. Začali jsme hledat místo ke spaní a většina ho našla přímo pod rozhlednou poblíž ohně. Ti odvážnější se odebrali do lesa, kde našli pěkný travnatý plácek obklopený smrčky. Když jsme sundali batohy, roztáhli celty a poncha a postavili stany, šlo se vařit. U vaření nám asistovali nefalšovaní totálně ožralí trempíci a o zábavu se nám starali i v noci. Asi v jedenáct hodin začali nějak zmateně pobíhat po lese, a když se dva z nich dostali až na palouček mezi smrčky, kde jsme spali, trochu jsme se báli, co bude. Nakonec z nich nějak vypadlo, že hledají nějaký batoh. Řekli jsme jim, že tu žádný jejich batoh není a ani jsme ho neviděli. Chvíli na nás tak koukali, asi jim docházelo, co jsme jim právě řekli, a pak se pomalu „odupadali“ do hloubi lesa. A byl klid!

Ráno, když trempíci naštěstí ještě spali, jsme udělali nějakou tu snídani, a pak už se otevřela brána rozhledny a my se mohli pokochat krásným výhledem do okolí. Vidět bylo skoro všechno: město Jeseník a okolní aglomerace, Červenohorské sedlo, nespočet kopců a nějaký ten požár lesa v Polsku. Z rozhledny jsme se vydali rovnou do bazénu v České Vsi. Cestou jsme se zastavili na Čertových kamenech, kde mimo samotné skály Čertových kamenů byla ještě ubytovna s toaletami a hlavně se skvělými houpačkami. Když jsme si dosytosti pohráli, pokračovali jsme dále směr bazén. Ten jsme potřebovali asi všichni. V bazénu jsme se bavili hrou „utop koho můžeš“. Po nějakých dvou hodinách jsme konečně šli z bazénu pryč. Bolelo nás od samého topení úplně všechno. Po koupání následoval přesun na nádraží a pak už cesta vlakem, ze které si někteří odnesli i těžký psychický otřes. Z vlaku jsme vystoupili v Potůčníku, odkud je to do tábora už jen kousíček. Na tomto kousíčku jsme bohužel utrpěli těžkou ztrátu. Šňůrku od mého kloboučku, která hrdinně zahynula pod rukama raději najmenovaných tyranů. Až takto tragicky může skončit jedna expedice za krásami přírody Rychlebských hor.

[ akce Tábor 2003 | publikováno 11. 2. 2004 ]