kronika 2003  

  19.–24. 12. 2003   |   Fatra 2003   |   JanFrog, Anička, Kája a Zub

sobota 20. 12. 2003 | JanFrog

Po předlouhé cestě vlakem do Žiliny a úspěšném dojetí do Fačkova jsme konečně vyrazili na cestu. Dole bylo celkem příjemně, sice zima, ale jinak v pohodě. Po pár kilometrech jsme nasadili psí dečky a obdivovali Kľak a moc se na něj těšili – byl totiž celý v mlze, takže se dalo čekat pěkný výhled. Po chvilce jsme dorazili na konec lesní cesty, dál odtud stoupala jen úzká, serpentinovitá cesta vzhůru. Ta však vyžadovala posilnění, takže jsme dali snídani. Posléze jsme vyrazili stezkou nahoru a kolem byla větší a větší mlha.

Po pár hodinách stoupáni jsme už byli tak vysoko, že značky – pokud tam nějaké byly – byly pod vrstvou ledu. Stromy vypadaly nádherně, ale byla zima a vůbec čím dál tím hnusněji a přibývalo sněhu – nejdříve po kotníky, potom... Nakonec se stalo co se stát muselo a my ztratili cestu. Zkusil jsem najít nějakou cestu, ale ta nás zavedla jen na Malý Kľak – ne že by nebyl v tom mraze, sněžení a silném větru romantický, ale tam jsme tak uplně nechtěli. Na Kľaku bude jistě vlídněji, tak jsme šli po hřebeni dál. Nakonec jsme došli někam, kde jsem asi tušil velký skalní masiv Kľaku. Traverz pod ním tam jistě byl, jen ho najít. Nezbylo nám než jít podle skály, která se matně rýsovala v mlze a doufat, že se nám někde podaří vylézt na vrchol. Vedení se ujal Kája a krátil cestu zmrzlou klečí. Asi po hodině nás to přestalo bavit a v závětří si dali oběd. Když se do nás dala zima, vyrazili jsme dál. Ač to bylo dost nepravděpodobné, vrchol jsme našli asi po čtvrt hodině. Bilbo nás vyfotil a honem jsme mazali dolů – i tady nebylo moc útulně. Cesta dolů vedla převážně lesem, takže tak moc nefoukalo, ale i tady jsme tak trošku bloudili. Protože jsme se brodili místy po kolena ve sněhu, byli jsme celkem unavení – tedy alespoň já. Začalo se již připozdívat ale nakonec jsme došli k plácku pod kopcem, kde jsme chtěli přespat. Hned jsme rozbalili stany, začali stavět, Anička šla pro vodu a rychle zalezli do spacáku. Po stanech jsme uvařili polívku a šli spát – co také jiného v takové zimě...

neděle 21. 12. 2003 | Anička

Přestože jsme včera šli spát asi tak kolem šesté odpoledne, ráno se nikomu moc vstávat nechtělo (překvapivě to nebylo kvůli tomu, že bychom všichni v noci zmrzli). Nakonec jsme se odhodlali aspoň částečně se vysoukat ze spacáků a uvařili jsem vločky k snídani. Pak už nám nezbývalo nic jiného než sbalit baťohy a stany (což vůbec není jednoduchá věc, když má člověk místo rukou dva kusy ledu) a vydat se dál na cestu. Počasí se od včerejška moc nezměnilo – mlha, zima, vítr. Řekli jsme si, že to dneska zkusíme na běžkách, když už je s sebou táhneme až z Prahy. Cesta vedla lesem – a pěkně do kopce. Značka se místy ztrácela, takže jsme se nenudili. Ale našla se i chvilka na čokoládu. Nakonec jsme se vydrápali až na hřeben, kde to dost foukalo a vidět bylo asi tak na deset kroků. Narazili jsme ovšem na něčí stopy, a protože stejně nemělo moc cenu hledat značku na kamenech někde pod sněhem, vydali jsme se po těch stopách (a doufali, že nepatří medvědovi převlečenému za turistu). Nejprve nás vedly vcelku správným směrem, pak se ovšem stočily dolů do údolí a my pro dnešek definitivně vzdali hru Hledej červenou značku. Dolů to šlo docela rychle (na běžkách až moc rychle), a tak jsme ještě před setměním sešli do vesnice Vrícko. V hospodě nad čajem jsme začali uvažovat, kde strávíme dnešní noc. Stavět stany se nám moc nechtělo, a tak jsme se začali vyptávat místních. Nejdřív nám poradili poľovnickou chatu, ale ukázalo se, že je za kopcem asi 5 km daleko. Nakonec nám navrhli zkusit se zeptat u bači, jestli by nás nenechal přespat v salaši. Kolem salaše jsme scházeli cestou do vesnice, takže tu jsme našli vcelku bez problémů, horší už to bylo s bačou. Nakonec jsme ho objevili v jedné polorozpadlé boudě poblíž. Ochotně nám odemknul vrata salaše. My si ještě venku uvařili polívku k večeři a pak jsme si zalezli do spacáků na seně a počítali ovečky kolem (kolik jich tam bylo, nevím, protože bača mezitím zhasnul).

pondělí 21. 12. 2003 | Kája

Ráno jsme vstávali strašně brzo, protože nás bača postrašil že by v 9 mohl přijít jeho šéf. Tak jsme teda v 8 vylezli a začli dělat snídani. My všichni jsme měli dobrou náladu protože jsme se konečně mohli vyspat v krásném pohodlí a teple, jen Láďovi tu náladu trošku kazil fakt, že se předtím než zalehl nepodíval do čeho si lehá...

Zjistili jsme, že počasí je docela krásné, a že by byla škoda už jet do civilizace, jak jsme večer plánovali, takže jsme sbalili a vyrazili zpět nahoru na hřeben. Když jsme byli zhruba v půlce takového velkého kopce nad vesnicí, něco za náma začal volat ten bača a ukázalo se, že tam někdo z nás něco nechal. Zub pro to obětavě skočil. Já se strašně bál, že je to můj kvasík ale naštěstí to nebylo moje, ale Aničky. Kousek nad tím jsme dali snídani protože nás čekal ještě pořádný dokopec. Pak jsme pokračovali dál a dál až úplně nahoru, bylo to docela peklo protože jsme se bořili do hlubokého sněhu. Nahoře byl sníh tak hluboký že jsme chtě nechtě museli nandat běžky, což ale stejně moc nepomohlo. Tak jsme jeli cestou kterou jsme spíše tušili než že bychom viděli nějaké značky. Nakonec jsme se doplahočili na krásný plácek kde byl supr rozhled a kde jsme si řekli že dáme oběd. Na vařičích jsme roztopili dva ešáky sněhu a Anička uvařila nějakou polívku. Nicméně jsme si oběd moc neužili, zima nás hnala dál. Čekal nás neuvěřitelný skopec dolů, kde ti odvážní jeli na běžkách (po zadku), ti rozumní běžky sundali. Samozřejmě jsme pak zase museli jít do kopce. Tímhle stylem jsme se dopotáceli k takovému křížku kde jsme si mohli vybrat jestli zde bivaknem, poblíž totiž byla voda nebo jestli půjdem ještě dál. Naštěstí jsme šli dál – voda totiž byla zamrzlá. Šli jsme po takové krásné velké cestě, ze které však značka nějakým tajemným způsobem uhla a cesta končila naprosto neuvěřitelným srázem do propasti. Tak jsme sundali běžky a víceméně potokem jsme se brodili dolů, kde jsme opět narazili na značku a dokonce i na silnici, po které jsme ještě kus šli. Vedle silnice stál nádherný seník, který byl ale jak na potvoru *naprosto* plný senem, že se tam opravdu nedalo vlézt, leda bychom nějaké seno vyházeli. O kousek dál byly naštěstí ale chatky, u kterých jsme to pro dnešek finálně zalomili. Zub postavil svůj stan, já s Láďou jsme spali pod jedním přístřeškem, byl jsem totiž líný stavět a hlavně pak bourat stan.

úterý 23. 12. 2003 | Zub

Ráno mě vzbudil Láďa uprostřed snu, kterej byl určitě napínavej. Láďa říkal, že je jim s Kájou strašná zima a že musíme vstát a vyrazit, aby se tím zahřáli. Tak jsme se s Aničkou a Frogem pomalu vyklubali z mého těsného stanu a zabalili jsme si věci. Pak jsme se nasnídali čajem a vločkami apod.. Potom jsme vyrazili po zelené směrem na Rajec.

Během cesty nám docela rozmrzly nohy a ruce, ale stejně jsme se těšili do tepla do Žiliny do hospody. Cestou jsme udělali jen malou zastávku u božích muk, byli u nich i rozkvetlé květiny a nějaké byly i vedle u pole, tak jsem je přinesl Aničce, ale nějak se jí nelíbili a tak jsem je dal aspoň Ježíšovi, protože ten nemoh nic namítat. Pak jsme tam nechali Ježíše samotného viset v mraze na kříži i s květinami.

Asi v poledne jsme dorazili do Rajce a šli na vlak do Žiliny. Jel až asi za hodinu, ale už jsme si do něj mohli sednout a ohřát se. Ve "městě zaslíbeném" – Žilině jsme rychle vyměnili peníze a hurá do hospody. Docela jsme se nacpali (hlavně oprážanýmy korbáčky) a zalili to většinou pivem, točili Gambrinus, takže to ani nebyl moc folklórní zážitek, ale zase tam nebyla žádná rizika z neznáma. Pak jsme šli do cukrárny, tam jsme nechali Aničku a JanFroga a šli nakupovat do Tesca. Nakoupili jsme celkem běžný proviant a k tomu velkou lahev prvotřídního bílého vína. Pak jsme ještě utratili poslední drobné za korbáčky a vyrazili na vlak. Vlak v Žilině začínal a tak jsme si hned našli volné kupé.

Cesta byla docela poklidná. Česká průvodčí bohužel přišla, takže jsme museli platit i českou část cesty. Víno bylo docela dobré, ale někteří si nedali a říkali něco o kvalitě vína a ranním bolení hlavy. Nakonec jsme ale museli dokoupit tři piva od vlakového prodavače. Původně jsme váhali, ale měli Holbu, tak jsme nedokázali odolat, to bylo zárověň znamení že přijíždíme do Zábřeha. Zbytek cesty jsme víceméně prospali a asi v jedenáct večer SEČ jsme přijeli do Prahy na Hlavák. Pak jsme se rozloučili a šli jsme domů léčit omrzliny a slavit vánoce apod.

jak se domlouvá drsná akce | Bilbo

Takováhle náročná akce samozřejmě vyžaduje dlouhodobou pečlivou přípravu a koordinaci, jak je možné vyčíst z těchto dvou SMSek:
19. 12. 2003 01.14
Cau Lado, jedes zitra na to Slovensko? Jesi jo:sraz 22:45 hln,ber varic,esus,2polivky,chleba,bezky. Jede K+A+Z urcite asi i Frog. Ja beru vosky.K

19. 12. 2003 12.10
Za 25 minut sem na Arbesu. Yer expected to await me there with your bouldering gear. PS na SLovensko sebou vem jedny vlocky k tomu seznamu co sem ti vcera napsal

[ akce Roverská výprava na Fatru | publikováno 26. 12. 2003 ]