kronika 2008  

  18.–31. 8. 2008   |   Deníček z Norska   |   všichni

úterý 19. 8. 2008 |

Čistě teoreticky nám dnešek začal už na trajektu do Švédska, ale to se asi tak úplně nepočítá… Každopádně jsme strávili cca 3 hodiny cesty na moři, při kterých část lidí spala a jiná byla na palubě, koukala do vln a přemýšlela, jaké by bylo spadnout do té ledové vody přímo pod trajekt, případně jenom utopit brýle, když nemáte náhradní. Potom jsme zase nalezli do aut a velká většina lidí usnula, protože v úplné tmě není ani Švédsko nic extra. Někdy před čtvrtou ranní jsme dorazili na odpočívadlo, kde to chvíli vypadalo, že budeme spát v autech, ale nakonec jsme se až na výjimky donutili postavit si stany a jít si lehnout. Ještě předtím jsme si všimli, že se odpočívadlem potulují králíci a Bajt se asi vydal na lov, ale nebylo moc jasné, jestli ve finále neuloví spíš králíci Bajta, takže to nakonec vzdal. „Ráno“ jsme vstávali kolem desáté a vydali se na další cestu, která byla velmi bohatá na zapamatováníhodné hlášky. Jako třeba Bilbo: „Už jste se někdy plížili s autem?“ a na jedné ze zastávek: „Kobry nám obklíčili tranzit! Ale jenom z jedný strany!“ Přesně v 17:09 jsme překročili hranice s Norskem, ale to jsem asi zrovna spala, protože si to vůbec nepamatuju:-) Potom Klárrrka vytáhla letáček, který získala se svým novým spacákem, který se mimochodem jmenoval Bike 3D. Ještě tam byl jeden s názvem „Tulák 3D“. A když jsem to přečetla nahlas, prohlásila Péťa, že „by bylo fakt blbý mít 2D spacák“, což nás pobavilo na docela dlouhou dobu:-). Stavovali jsme se v Infocentru a zatímco šla ??? jsme při čekání na záchody potkaly s holkama nějakou paní, se se vytrvale a různými jazyky na cosi ptala a moc jsme jí nerozuměly. Pak jsme se spoustou mapek pokračovali v cestě a kus od Osla sjeli k fjordu a zakempovali. Trochu pršelo, tak jsme se schovali po strom a do stanů a uvařili si večeři – my měli buřtguláš (i ??? bez buřtů) a pak už jsme šli spát, protože se počasí nijak výrazně nevylepšilo.

středa 20. 8. 2008 |

Počasí v noci bylo vskutku velice různorodé – pršelo. Ze schodů, po kterých jsme večer přišli na pláž, se stal unikátní kaskádový vodopád a valná většina obyvatel stanů se probudila v bazénku. Nic nás ovšem nemohlo odradit od návštěvy Osla. Začali jsme v muzeu vikingských lodí, pokračovali do Kon-Tiki muzea, kde nás naprosto uchvátila umělá velryba a skončili v muzeu Fram. Ve Framu se nalézala obrovská loď, na které polárníci dobývali severní pól a kde si návštěvníci mohli vesele zvonit na lodní zvon. Naše další kroky vedly k vyzvednutí Chrochni na vlakovém nádraží. K velkému nadšení některých přítomných se zde nalézal i Burger King, kde mohli strávit zbytek času do odjezdu směr Jotunheim. Jiní se neváhali vydat za Munchovými obrazy do Národní galerie, ke katedrále, radnici a parlamentu… prostě kultura jak má být. Když jsme opouštěli hlavní město a později hledali kam před národním parkem hlavu složit, stala se největší událost dne – VIDĚLI JSME ŽIVÉHO LOSA!

čtvrtek 21. 8. 2008 | Pinďa

Ráno jsme se probudili po fakt studený noci. Všichni jsme měli mokrej stan (někdo i spacák a další věci) a všechno bylo ošklivě navlhlý. Začli jsme balit. Balení a snídaně se dost protáhly, takže ještě než jsme vyrazili na první túru v Jotunheimu, si snad všechny holky stihly umýt hlavu v tom šíleně ledovym jezeře. Když už si i Kobry dobalili a my ostatní jsme se dostatečně najedli chleba s malinovou marmeládou, která byla na marmeládu fakt dobrá, nasáčkovali jsme se do tranzitu, oktávky a do audi a vyrazili do kopců. Vyjeli jsme na parkoviště a zjistili jsme, že parkování stojí 80 NOKů na den. Tolik jsme nechtěli plati, takže jsme se vrátili na vzdálené parkoviště od vrcholů, ale za to za něj chtěli „jen“ 50 NOKů na den. Za dalších několi x minut (možná hodin?) jsme si konečně všichni zvládli přebalit batohy a mohli jsme vyrazit. Pan Horecký nám ještě udělal společnou fotku a už jsmeskoro běžely za klukama, který udávali tempo. Došli jsme pod kopec a začali stoupat. Každý šel „svým“ tempem, takže se mezi náma udělaly mezery. Stoupali jsme pořád výš a výš. A pod náma se zvětšovalo jezero, který jsme měli obejít. Líný turisti mohli nasednout do „parníku“ a nechat se odvést až na konec toho velikánskýho jezera. Výhledy byly nádherný, na tu modrou vodu bych mohla koukat snad pořád. Jak jsme stoupali výš, cesta se zužovala, klikatila se strmějš a strmějš. V některých místech jsme si i trochu zahorolezili. Vyšplhali jsme se „nahoru“ (pokud se to tak dá říct, protože vždycky jsme vylezli na kopec a mysleli si, že už jsme nahoře, a pak se před náma vynořil novej kopec… fajn!:-)). Pokračovali jsme dál po hřebenech. Všude kameny, kopce, hory pokrytý sněhem. Dokonce jsme našli nějakou vlajku na hromadě kamenů. Jenže ten text byl asi finsky, takže jsme tomu nerozuměli. Chrochňa nám přečetla norskou mapu. Dozvěděli jsme se že, když to bude vhodný, tak se máme zahrabat do sněhu :-) a že není ostuda se vrátit a že bysme měli před výletem trénovat s taškou. Začli jsme sestupovat. Skákali jsme jako kamzíci, někdo slejzal po čtyřech. Každopádně ten, kdo měl závratě, si to tolik neužil. Úzká „cesta“, skály a když se člověk díval pod nohy, hluboko dole se třpytila skvěle modrá hladina jezera. Holky z Minnehahy, Hedvika, Káťa a Markys se podle mě docela překonávaly když se křečovitě držely zuby nehty tý skály, koukaly hluboko dolů na modrou vodu a tiše nebo nahlas proklínaly Pika, který tuhle trasu vymyslel :-). No, a zbytek si ten sestup úplně nejvíc užíval. Sestoupali jsme k jezírku, holky z Minnehahy toho výletu měly fakt plný kecky. Nebo tak aspoň vypadaly. Nicméně jsme pokračovali dál, pro změnu do kopce. Už začínalo bejt dost pozdě na to, abychom byli VŠICHNI schopný dojít a sestoupat až tam, kam bylo naplánováno. Minuli jsme ještě další jezírko, kam stejkala roztátá voda. Nad náma se tyčila jiná hora se sněhem při vrcholku. Nevypadalo moc nadějně, že bysme pokračovali, tak jsme na „travnatym“ plácku postavili stany. Začla bejt fakt zima. Uvařili jsme na Bilbovým beznzínovým vařiči báječný těstoviny z pytlíku. A mohli jsme si i vybrat, jestli chceme rajčatový, houbový, gulášový, kuřecí nebo už nevimjaký. Byla tma, docela jsme byli unavený a šli jsme spát. Ve stanu jsme ještě chvíli pokecaly a pak už jen spokojeně spaly nabalený v čepici, šále a několika mikinách, abychom neumrzly. Každopádně to byla skvělá túra (ale to zní dost blbě, spíš výlet?...). Líbilo se mi to a myslím, že kdo chtěl, tak si to fakt užil.:-)

pátek 22. 8. 2008 | klarrrka

Ráno jsme se probudili a zjistili, že je sice zamračeno, ale (zatím) neprší. Mezitim, co jsme se snažili vykopat ze stanů, okolo po cestě prošly asi dva autobusy Norů, který na nás dost divně koukali. Doufali jsme, že zvládnem vyrazit mnohem dřív než ve čtvrtek, ale než jsme se stihli nasnídat a zabalit, bylo už půl dvanáctý (minimálně). Pak jsme konečně vyrazili na cestu dolů, kterou jsme původně měli jít den předtím. Po chvíli začalo pršet, takže jsme ani moc nezastavovali a došli dolů k chatě, kde jsme si posedali na rozcestí a svačili. Užili jsme si trochu luxusu místních záchodů (i když někteří dali přednost své přirozenosti a použili kadibudku s výhledem na jezírko) a zjistili, že majitelka chaty je Slovenka. Oříšek se Syslou přišly s alternativním návrhem trasy, spočívající v jakési procházce údolím a další den návratu lodí na parkoviště. Přidala se k nim většina holek, takže plánovanou cestu nás nakonec šlo jenom deset. My holky jsme vyrazily napřed, protože hned na začátku byl stoupák a nám bylo jasný, že nás kluci stejně dohoněj. Abych nezapomněla – Markys sebou ještě pod kopcem úplně nejvíc sekla do vody. Nahoře byl nádhernej výhled na všechny strany, tak jsme si sedli a dali pauzu na „oběd“. Holky dole v údolí asi taky usoudily, že je čas něco sníst, ale na rozdíl od nás nejspíš vařily, protože tam seděly ještě docela dlouho potom, co jsme vyšli. Kluci na nás byli celkem hodný, i když Piko celou dobu básnil o závěrečnym stoupáku s řetězama. Stejně jsme se ale s holkama chtěly po každý pauze zvednout dřív, abychom získaly kousek náskok (Markys to vyjádřila slovy:„ještě tu tak půl hodiny ležte, kluci, a sejdem se za deset minut“), jenže jsme většinou vyšli všichni najednou. Už u prvního ledovcovýho jezírka se Kobry chtěli jít vykoupat, ale nakonec sami sebe (navzájem) přesvědčili, že počkaj až k velkýmu jezeru večer. Na jedný z mnoha dalších pauz Piko zjistil, že jeho stoupák, na kterej se tak těšil, je vlastně sešup dolů. Zároveň pak probírali výhody a nevýhody toho, kdyby se oni nebo jejich děti jmenovali podle piva, třeba Holba. Jinak jsme celou dobu konzumovali nejrůznější sušenky a čokolády, jak jinak, a to nejen norský a český. Až pak jsme došli k rozcestníku, kterej ukazoval na sestup dolů. Dlouho to vypadalo, že půjde jenom o strmou cestu, ale nakonec jsme objevili i zmiňovaný řetězy. Někdo s větším a někdo s o dost menším nadšením jsme slezli dolů a dali pauzu u jezírka. Kulan s Pikem si přes všechny předešlý řeči namočili jenom nohy, protože voda byla prý „studená, ale fakt studená.“ Pak už nás čekal jenom kousek okolo jezera a zakotvili jsme u dřevěných stolků s lavičkama u mola, kam přijížděly lodě. Jedna z nich tam navíc předtím vyložila spoustu batohů a taky krabice se švestkama a cuketama – docela jsme si chtěly jednu ukrást do tětovin k večeři, ale pak přijel červenej minibagr, jídlo naložil a zas odjel. Stany jse si postavili vedle cesty na fakt docela malym plácku. Zatim si tam chodili lidi pro ty vyložený věci, až přišel párek Norů a pokusili se odnýst dva naše batohy a Bajtův foťák. Ale Bilbo jim to nějak vysvětlil a oni nám věci s omluvama vrátili. Pak jsme se konečně dostali i k vaření večeře – my toho (narozdíl od kluků) měli fakt hodně, takže jsme si uvařili dva kotlíky těstovin z pytlíku, přičemž jsme do obou dali víc vody, než bylo záhodno, a měli tak spíš polívku s těstovinama. Pak jsme se postupně nasáčkovali do stanů, kde teda nebylo moc místa, ale aspoň nám nebyla zima – ale Pinďa si čepici stejně ani na noc nesundala.(-;

sobota 23. 8. 2008 | Péťa

Ráno nás probudilo sluníčko :-) Kluci asi usoudili, že je tak teplo, že se můžou vykoupat v jezeře.. K snídani jsme měli suchary se sejrem a Kobry asi ňáký zbytky chleba se zbytkama marmelády. S holkama jsme měly docela brzo sbaleno, tak jsme vyrazily napřed. Než nás kluci došli, stihly jsme se pokochat pohledem na beachvoleybalový hřiště uprostřed jezera a nabat si pitnou vodu na cestu na pití (přitom nás všechny trochu postříkala hadice…) Pak jsme docela dlouho šli, cestou jsme potkali rodinku se psem, kterej se Zubovi fakt líbil, paní (nebo slečnu), která si do hor přišla zaběhat a ještě spoustu dalších lidí, a samozřejmě všude moc hezký výhledy:-). Časem jsme, přes houpající se mostek a několik bažin, došli na parkoviště. Tam čekal pan Horecký, který odvezl Bilba a Zuba pro auta. My jsme na parkovišti zatím zevlili, udělali si něco k jídlu (kluci na nás docela hladově koukali – jako obvykle… Tak jsme jim daly čínský polívky), a dokonce jsme s holkama za 30 NOKů objevily sprchy. Někdo se osprchoval v teplý, někdo ve studený… Potom jsme ještě docela dlouho seděli na parkovišti, než přijel tranzit, audi i oktávka, a v nich zbytek. Potom jsme jeli ještě hodně dlouho autem (asi do dvou do rána). Když jsme z aut vystoupili, málem jsme umrzli. No a pak jsme si rychle postavili stany a spali…

neděle 24. 8. 2008 |

Dnes jsme měli v plánu vyrazit k ledovci Briksdalsbren a od něj do Bergenu. Při balení stanů a přebalování aut a batohů Bilbo zjistil, že nemá jednu pohorku, a že asi vypadla z kufru někdy během noční jízdy, když jsme byli u benzínky, nebo na odpočívadle. Bilbo nehodlal zkušenou pohorku opustit jen tak bez rozloučení a místo k ledovci se vydal na záchranou misi po zpáteční trase. S ním obsadili oktávku Zub, Sysla, Oříšek a Chrochňa. Zbytek lidí po krátké snídani odcestoval k ledovci. Po příjezdu k parkovišti to bylo ještě asi hodinu pěšky dokopce k ledovci a jeho jezírku. Cesta byla příjemná: přes davy turistů a přes projíždějící troll-vageny. U jezírka nás čekal veliký kus ledovce, ale k našemu zklamání neplavaly žádné kry přímo v jezeře, ve kterém jsme se chtěli koupat. Neváhali jsme dlouho a pár ledů si do jezírka naházeli. S Pikem jsme pak rychle podstoupili plavbu v mrazivé vodě, chvíli jsme čekali na Bajta, který fotil led, a pak jsme se vykoupali všichni tři. Okolojdoucí turisté na nás dost podivně a závistivě koukali. Slitovali jsme se nad nimi a raději jsme všichni vylezli z jezírka a vydali se zpátky k autům. Potom nás čekala strastiplná cesta do Bergenu za Chrochňou. Jeli jsme klikatými úzkými cestičkami, jeli jsme trajektem, jeli jsme přes celý Bergen a místo, kam jsme měli dojet, kousek od Chrochňi baráku pořád nikde. Ptali jsme se na benzínce a dozvěděli jsme se, že to místo není úplně v Bergenu, ale docela daleko za městem. Když jsme se setkali na meeting pointu v Softalandu s oktávkou, tak jsme ještě jeli dlouhou, klikatou a temnou cestou skrz lesy a kopce, kolem perníkové chaloupky až k Chrochňi baráku. Tam na nás čekal bramborový buřtguláš a perník. Přezkoumali jsme dům, pokoje a terasu. Snědli jsme co se dalo a po hostinně jsme usnuli.

pondělí 25. 8. 2008 | Hedvika

Dneska ráno jsme postupně okupovali všechny 3 koupelny. Jó, teplá voda je fakt super. Když jsme se všichni dost vymydlili, tak jsme vyrazili autama na prohlídku Bergenu. Potom, co jsme konečně našli místo k parkování v jakési pochybné podzemní garáži, kam tranzit projel snad zázrakem, nás Chrochňa odvedla k modrému kameni, kde se domluvil sraz. Společně jsme ještě navštívili přístav, rybí trh a dřevěný přístavní domečky. Sysla, Oříšek, Anička, Kyky a pan Horecký se rozhodli, že se v Bergenu ještě zdrží a my ostatní jsme jeli zpátky k Chrochně. Potom někdo zevlil a někdo šel lovit ryby. K večeři jsme měli salát a polívku od Chrochni maminky. Večer se nejdřív zpívalo a pak nám Kulan předčítal z knihy Prázdniny pro zaláskované. Není nad hodnotnou literaturu, kde je v každém odstavci alespoň dvakrát „jsi blbá“ a „jsi zdravá?“. Chrochňu to trochu nudilo a tak přesvědčila pár lidí na romantickou procházku v dešti. My ostatní jsme dál poslouchali Kulana. Po třetí kapitole se šlo spát.

úterý 26. 8. 2008 |

Ráno se vstávalo brzy, tak různě kolem šesté. Dneská také byl Chrochni první školní den (po prázdninách o týden delší než jsou ty naše). Tak jsme si všichni zabalili a hurá do Bergenu. Vyklopili jsme Chrochňu kdesi blízko její školy a vydali se na cestu za elektrárnou Tyssedal. Jeli jsme tak dvě hodiny. V elektrárně jsme si vyzkoušeli snad vše, co se dalo: troubili jsme na různé trumpety a trubky, ve strojovně mačkali knoflíky, tahali za páčky, někteří se dokonce zhoupli nebo vylezli na vystavené exponáty:-). Pak jsme se vrátili k autům a naobědvali se. Ještě nás ale čekal 20-ti minutový film o historii Tyssedalu, u kterého se některým mírně zavírala víčka. Pokračovali jsme dál směrem na Stavanger. Asi čtvrt hodinky jsme jeli trajektem a Kulan pokračoval v četbě z předchozího večera. Z trajektu jsme pokračovali v cestě podmořskými tunely – nejhouběji jsme byli 223 m pod mořem. Okolo osmé jsme dorazili do kempu. Sysla s Oříškem domluvily, že můžeme přespat na plácku za skautskou klubovnou. Tak jsme postavili stany, uvařili večeři (těstoviny i sýr i kečup i salám i olivy!:-)) a také jsme se mohli vysprchovat v teplé vodě. Pak Kulan ještě přečetl další kus knížky a šlo se spát.

středa 27. 8. 2008 |

Ráno většinu z nás probudil hlas naštvaného pána z přilehlého kempu. Nepochytila jsem moc z toho co říkal. Bylo to ale něco ve smyslu, že tam nemáme co dělat a máme co nejrychlejc vypadnout (že jsme zloději…). Díky tomu jsme odjížděli rychleji, než bysme odjížděli normálně. Rychle jsme sbalili stany, naskládali všechno do aut a vyrazili nejdřív ke třem mečům. Tam jsme se nasnídali a Bajt udělal pár fotek. Následně jsme vyrazili do centra Stavangeru. V centru jsme nejdřív navštívili informace. Poptali jsme se, někdo si vzal mapku Stavangeru, někdo si koupil pohledy. Hned potom jsme se rozdělili. Vlastně ani pořádně nevím, co všichni dělali. Kluci měli v plánu Burger King. Všechny holky strávily volno v kavárně a v mekáči. Většina z nás se byla podívat v místní katedrále. Skoro celou dobu nám pršelo. Sešli jsme se asi v půl třetí. Společně jsme napsali pohled Janině, Tarzanovi… v garážích jsme se potkali i s panem Horeckým. Nasedli jsme do aut a vyrazili dál. Měli jsme namířeno na „zaseknutej kámen“. Cestou jsme se kousek svezli i na trajektu. Pluli jsme fakt jenom chviličku, byla to snad nejkratší cesta trajektem v Norsku vůbec. Cestou začalo hrozně moc lejt. Nikomu se v tomhle počasí ke kameni jít nechce. Co teď? Narazili jsme na jeden kemp, ale ten je hrozně drahej… Chvíli jsme u kempu čekali. Oktávka mezi tím hledala místo na stanování. Zanedlouho se vrátila s úspěchem. Když jsme na místo dorazili, postavili jsme stany, navečeřeli se a Kulan nám na dobrou noc přečetl další část knihy.:-)

čtvrtek 28. 8. 2008 |

Konečně nebylo vstávání tak vyhrocené jako předchozí dva dny. I když asi bych přežil spát ještě déle. No každopádně Zub nás vzbudil v 10.15. Za ranního sluníčka jsme se sbalili (Zub si ještě byl zaplavat) a odnesli věci k autům, kde jsme se i nasnídali. Po snídani jsme vyrazili směr Preikestolen. Cestou jsme se stavili u benzínky Esso, kde jsme nakoupili staré osvědčené Dundersalt a nové (a tím pádem neznámé) Kannonsalt bonbony. No, tyto bonbony měly zcela opačný průběh než ty ostatní. Na začátku se to jakž takž dalo, ale fakt jenom chvilku. Pak byly hnusný celou dobu. Ale ne zas až tak moc jako Dundersalt. Povedlo se nám konečně přesvědčit i Pinďu. No, celý transit se docela bavil. Teda kromě Pindi. Ta celou dobu se buďto dusila polštářkem nebo (v pauzách, když se nedusila) řvala, že je to hrozně hnusný. Nevypadala moc, že by si chtěla vzít další. Nechápu proč. Zas tak strašný to není. Nicméně, chvíli poté, co jsme se přestali bavit Pinďou a dojeli na parkoviště, vychozí bod na Preikestolen. Cestou nahoru, s jednou přestavkou se nestalo nic moc zajímavého, alespoň jsem toho nebyl svědkem. Po nějakém čase jsem uviděl vysokou, hranatou skálu tyčící se skoro od moře – Preikestolen. Konečně jsem se mohl podívat až ke kraji bez maminčina jekotu za zády. Udělali jsme pár fotek pro maminky (čiliže jak houpeme nohama nad propastí), chvíli poseděli a vydali se zpátky. Po přibližně hodině jsme dorazili zpátky na parkoviště, kde jsem objevil jakýsi divný betonový útvar, na kterém byl betonový poklop, který se dal (i když s námahou) odevírat. S pomocí dalších Kober se tak stalo a zjistili jsme, že vevnitř jsou nějaké zvláštní věci v igelitových pytlích. Po krátké úvaze jsem by vybrán, abych to prozkoumal. Ne že bych jim věřil, ale tak co. Ze záhadného cosi v plastovém pytli se vyklubaly pláště na kolo nebo tak něco. Ještě tam byla jakási díra zakrytá senem, který jsem se sice bál, ale po nátlaku ostatních jsem se tam sehnul a v tu chvíli se nade mnou poklop zavřel. Ne že bych si to nemyslel. Naštěstí mě po pár minutách a poznámkách pustili. U aut jsme se naobědvali, v koši našli další 2 vratné PET flašky. Vyrazili jsme směr Lysebotn. Pinďa si odmítala vzít další bonbón (nechápu proč). Jeli jsme přes ten úžasný most, který jsme předchozí den obdivovali. Bohužel se tento most stal osudný pro zrcátko transita a protijedoucího karavanu. Chvíli jsme dělali z mostu slalom, ale poté jsme se (i s karavanem) přesunuli na odpočívadlo, kde Láďa a další sepsali nějaký blbosti pro pojišťovnu. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že norská policie nevyráží k haváriím, pokus se nikdo nezraní. Po sepsání bůhvíčeho jsme opět vyrazili na cestu, na které jsem se dozvěděl fakt hodně (ne)zajímavých věcí. Bohužel z nedostatku času jsme přehodnotili plány a rozhodli se nejít na Kjerag a jet rovnou na Lindesnes fyr, což je nejjižnější bod Norska, kde se mj. nalézá i maják. Po několika hodinách (během kterých se nám povedlo navzájem se ztratit a zase nalézt, nakoupit v Jokeru a vyškemrat vodu do kanystru) jsme přijeli k tomuto místu. Záhy jsme našli místo na stanování a po postavení stanů jsme šli prozkoumat maják. Ten byl sám o sobě dost okouzlující (byla noc a svítil), ale s Kulanem jsme objevili i síť podzemních chodeb a dokonce i střílnu, což nás (teda aspoň mě s Kulanem) uchvátilo o dost víc. Z podivných kruhových betonových útvarů (které některé označovaly za „amfiteátr“) se rázem vyklubaly gunposty. Po důkladném prozkoumání jsme se vrátili zpět ke stanům, kde již byla děvčata v očekávání na další večerní (teď už i dost tradiční) zábavu – Kulanovo předčítání „Prázdnin pro zaláskované“. Přečetli jsme další dva dny, které rozhodně nezklamaly ničí očekávání* a okolo půl druhé jsme se rozešli pokojně do svých stanů a dříve nebo později usnuli. *(bylo to tak zajímavé, že se nám povedlo zlomit tyčku od stanu)

pátek 29. 8. 2008 | Bajt

Romantiku dalšího rána trochu zkazil fakt, že přes noc někdo vybral pokladnu u majáku. Podezření na nás naštěstí nepadlo, takže já jsem šel po snídani vyfotit maják za denního slunce a pak jsme vyrazili směr Kristiansand. Díky Vláďovému průzkumu před akcí město naprosto předčilo naše (moje) očekávání. První z awesome-ností byl „Pussywagon“ Cadillac, dlouhá luxusní limuzína, která stála před muzeem Baterie Vara. Po důkladném prozkoumání Cadillacu (btw. může být Váš za pouhých 60 000 NOK) jsme se přesunuli vstříc druhému největšímu pozemnímu (nepřesouvatelnému) dělu na světě. Tím byl 38 cm kanón Vara. Okamžitě po vstupu do prostor bunkru jsme bli uchváceni (Kobry) německými uniformami na prodej a hlavně puškou Mauser k98 (za pouhých 200 €). Další bombou na cestě bunkrem pro nás byla německá vlajka, insignie, řády, munice různých druhů a velikostí a pak samozřejmě: obrovská Vara. Trvalo to nemalou chvíli, než jsme prolezli celou pevnost a vrátili se zpět na začátek k uniformám. Ty nešlo si alesponň nevyzkoušet! Fotografii očekávajícího Pika, Vláďu a Kulana pak procházející starší pán, evidentně člen personálu, ohodnotil smíchem a slovy „Heil Hitler!“. Dalším místem na naší trase bylo centrum Kristiansandu, kde jsme už neměli moc času na tamní pevnost a tak jsme alespoň vyrazili shánět Norskou vlajku a projít si centrum. Zde mě překvapilo, kolik je na ulicích homelesáků a žebráků – dost nečekané na zemi s tak vysokými daněmi. V místním obchodě s domácími potřebami jsme úspěšně koupili Norskou vlajku a vyrazili do cukrárny utratit poslední NOKy. Zde jsme narazili na další druh nechutných bonbonů a taky ultimátní a nepřekonatelnou věc – obří bonbonkouli. Větší než vejce, tvrdší než skála a barevnější než duha. Při této příležitosti jsem zjistil, že moje pusa není schopna něco takového obsáhnout a tak jsem musel první vrstvu začít postupně olizovat. Všichni jsme zjistili, že jedení tohoto bonbonu je běh na dlouhou trať a že ani nemusí být proveden naráz. Zdaleka nebylo dobojováno a už bylo 15:15, čili čas přesunout se na trajekt. Zjistili jsme, že trajekt Superspeed je docela luxusní, ale také dost rychlý. Část z nás se odebrala spát, ale většina vyrazila utrácet ty úplně poslední drobné do trajektového shopu. Když bylo vše co šlo utraceno, začali jsme pronikat do oblasti nám zakázané (byla jen pro bussiness class), příhodně nazvané „Catch me if you can“, kde jsme zadarmo popíjeli džus, kafe a snažili se nebýt vyhozeni. Ke konci už to asi docela i šlo ;-). Po vylodění se mi konečně naskytla možnost zjistit, jakto, že v Norsku je tolik motorek, ačkoli tam stále prší. Na parkovišti jsem oslovil čtveřici motorkářů a motorkářek, jimž vévodil tlustší „pán“ s plnovousem až do půli hrudi a trikem s vikingskou helmou a nápisem „support Viking“. Po troše vyptávání „How?“ se na mě tento Harlejář podíval, hlubokým tónem se zasmál a řek „Viking blood!“. Uznal jsem, že tomuto argumentu stejně jako tomu předešlému, že déšť je trapný, lepší je sníh, nemohu vzdorovat. Popřál jsem mu tedy dobrou cestu a s myšlenkou „až budu velký, chci být Viking!“ se zase odebral k tranzitu. Po asi padesáti kilometrech v Dánsku jsme zastavili na odpočívadle. Jako každý den uvařili večeři a Kulan poté šed do stanu předčítat Prázdniny pro zaláskované.

sobota 30. 8. 2008 | Káťa

„Vstávejte. Už je ráno.“ Budí nás opět Zub, tentokrát ve zcela netradiční čas – cca 7:40. Po částečném sbalení věcí nás čekala snídaně, na kterou se celá naše jídelní skupina těšila asi celé Norsko. K müssli se sušeným mlékem jsme mohli přidat kompotované meruňky a jahody a granko. Když se všichni najedli, sbalili jsme zbytek věcí, stany a přesunuli se k autům. Tam nám ke svačině v podobě mrkve ještě přibyla houska s máslem a kafe, které nám přinesl řidič prázdného dánského autobusu. Asi všichni tenhle přídavek uvítali, s řidičem jsme prohodili pár slov, dozvěděli se, tohle léto byl v Praze už 12x a za 14 dní jede zas. Po rozloučení jsme si posedali do aut a vyrazili na cestu po oproti Norsku nezvykle placaté krajině. Našim prvním cílem bylo městečko Silkeborg, kde jsme se opět rozdělili. Asi 6 lidí šlo do akvária a zbytek si prostě nějaký čas házel s ufem a pak se šel projít. Akvárium bylo fakt super, kromě velkého množství ryb a podobné vodní havěti tam byli i potkani, mývalové, bobři, vydry… A úplně super vodní miniděla, která jsme s Kyky, Aničkou a Bilbem nezapomněli vyzkoušet, takže jsme byli celí mokří. Po akváriu jsme se přesunuli do dalšího města – Århusu, kde jsme měli rozchod. Po obvyklé zastávce v Burger Kingu se část lidí, která tam nechtěla zůstávat vydala na procházku městem. A byla fakt hustá. Každou chvíli jsme hodnotili nějaký dánský super módní hit nebo účes a někdy to byla vážně síla, takže o zábavu nouze nebyla. Stavili jsme se v country stanu, kde zrovna hráli pseudo Leaving On A Jet Plane, chvíli koukali na golfové úspěchy i neúspěchy lidí, co se snažili o odpal na asi 20 m vzdálený ostrůvek na moři a nakonec vyrazili k autům. Po svačině, ke které byl chleba s máslem a sýrem (pro změnu:-)), jdmr konečně nabrali směr domů. Na dálnici nás čekalo veselé překvapení v podobě nehody, takže jsme si asi půl hodiny počkali, než odklonili dopravu do druhého směru a my mohli pokračovat. Hranici s Německem jsme překročili kolem osmé hodiny a ještě asi 3 hodiny jeli dál. Nakonec jsme se rozhodli zakempit asi 100 km od Berlína. Samozřejmě jsme nemohli jít spát bez pohádky na dobrou noc v podání Kulana a dívčího románku Prázdniny pro zaláskované. A že to tentokrát bylo vážně dramatické. Vlezli jsme tedy k Sysle do stanu, přečetli poslední 2 kapitoly a mohli jít spát.

neděle 31. 8. 2008 | Vláďa

Protože jsme se chtěli vyhnout nechvalně proslulým německým dálničním zácpám, vstávali jsme už v 7:00, a již za hodinu jsme byli na cestě k domovu. Cestou nás již nečekaly žádné pamětihodnosti, muzea, nebo přírodní krásy, a tak jsme prohnali Berlínem, a s výjimkou několika nezbytných pauz na kafe, zmrzlinu, či záchod jsme po vzoru Borea zběsile uháněli směrem na jih, na matičku Prahu. Jediná delší (a zcela nezbytná) zastávka se uskutečnila v Pirně, kam jsme zajeli pozdravit našeho starého známého Burger Kinga. Náhodní Pirňané tak dostali šanci stát se svědky několika pokusů o rekord: Bajtova (neúspěšného) o pokoření dvou Tripple Whopperů, Zubova (úspěšného) o pokoření tří Tripple Whopperů, a hromadného (nevyhodnotitelného) o pití z co nejdelšího brčka. Po této eskapádě jsme opět nabrali kurz domov. Vzhledem k hrozící dálniční zácpě před Prahou jsme se rozhodli jet po přilehlých silničkách. Toto rozhodnutí se však stalo naší nerozlučné koloně osudným, neboť Zub, toho času v čele, věren nápisu na jeho oblíbeném tričku, se bez zaváhání nebojácně pustil zkratkou skrze podsvětí, brány pekel a zákaz vjezdu. Bilbo po chladné úvaze usoudil, že tato trase není právě nejvhodnější, a rozhodl, že se vrátíme zpět na dálnici. Tak jsme překlenuli posledních pár kilometrů a ocitli se na parkovišti, ze kterého jsme před čtrnácti dny vyjížděli, a kde nás Zub již hodnou chvíli netrpělivě vyhlížel. Po vyložení zavazadel, vyházení odpadků a přerozdělení zbývajících potravin jsme se postupně rozloučili a rozešli domů.

[ akce Expedice Norsko 2008 | publikováno 17. 9. 2008 ]