Hiawatha ...skauting pro život

Junák – český skaut, středisko Hiawatha Praha

[  úvod  |   akce  |   kronika  |   pro rodiče  |   oddíly   ]
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
Kolíček
historie
 
 
 
 
 
Postavme školu v Africe
Postavme školu v Africe

Sbírka proběhne v roce
2013 už podesáté a staví se 14. škola! Děkujeme.

  kronika 2007  

  10.–28. 8. 2007   |   Kobří expedice Pyreneje 2007   |   Kulan, Zbýňa, Kaski, Tóňa, LLSM, Piko, Ríša

Pátek 10. 8. 2007 | Zbyněk

Je 23:55, rozloučili jsme se s Vílou, která nás přišla vyprovodit, sedíme v autobuse Student Agency do Hamburku a právě vyjíždíme. Naším prvním cílem je Berlín.

Sobota 11. 8. 2007 | Zbyněk

Ve 4:45 stojíme na Zentral Omnibus Bahnhof v Berlíně. Máme za sebou pětihodinovou cestu. Moc jsme toho nenaspali. Pomýšlíme na to, kde si rozbalíme karimatky a dospíme deficit z noci. Nakonec ale nastupujeme do metra a jedeme na letiště Schönefeld, odkud zítra odlítáme a dnes si zde necháme batohy. Původně jsme měli jednou přestupovat, ale ve finále jsme byli nuceni přestoupit neplánovaně i podruhé. Zůstali jsme sedět na stanici, jejíž jméno jsem nikdy neznal a nevěděli, kam máme jít. Naštěstí se nás ujala akční blondýnka, která cestovala ve vlaku S-Bahn s námi. Abych byl upřímný, byla nejen ochotná nás dovést k náhradnímu autobusu, ale i celkem pěkná. Na letišti jsme se v informacích zeptali na úschovnu zavazadel a za neustálých poznámek týkajících se „naší“ blondýnky, jsme narvali batohy po dvou do skříněk. Pak jsme vyrazili do centra Berlína. Prvně jsme se zastavili na Alexanderolatz, kde jsme se snažili z našich 1,5 mapy (pozor na chybu, Kulane :-) vyčíst, kde je technické muzeum. Na poprvé jsme neuspěli. Venku se zhoršilo počasí a začalo jemně mrholit. Na Alexanderplatz se nachází 365 m vysoká televizní věž. U jejího „úpatí“ jsme spatřili kavárnu Starbucks a dopřáli jsme větší kafíčko a někteří k tomu i něco malého k snědku. Dále jsme se vydali po hlavní ulici k Brandenburské bráně. Skoro jsem zapomněl na houmlesácký vrány které vybíraly koš před Starbucks. Docela nás zaujali. Mohl za to nejspíš Kulan, který nevěřil, že může vrána shodit láhev od piva. Ještě před Brandenburskou bránou jsme se podívali na Beliner Dom a Pergamon Museum. Od Brány jsme se vydali rovnou k Reichstagu. Kluci si cestou odskočili do místního parku. Asi by to nebylo až tak důležité, ale docela mě to šokovalo, takže to tu zmiňuji. U Reichstagu byla děsivá fronta a vzduchem kolem nás se nesla zvláštně (docela otravně) znějící zvonění zvonkohry stojící nedaleko. Všiml jsem si, že se na obzoru (nebylo to však daleko) ukazuje budova hlavního nádraží v Berlíně. Nádraží je zcela nové, obrovské, vypadající jako obrovitá katedrála zasvěcená vlakům. Zašli jsme tu do Burger kingu a dali si každý pořádnýho dvojitýho Whopera. Já jsem si vyměnil eurošeky za 200 euro a vyběhl jsem rychle na perón, kouknout se na vlaky a klenutou skleněnou střechu nádraží. Odsud jsme šli na Zoologische Garten, kam jsme se kousek svezli autobusem. Všimli jsme si tu poutačů na Erotische Museum a rozhodli se tam zajít. Ale vstupné bylo 5 € (vyděrači) a tak jsme skončili jen v přidruženém obchodu. Když už nás všechny erotické blbůstky přestaly bavit, začali jsme podruhé hledat technické muzeum. Zeptali jsme se nějaký holky na ulici a už jsme se seděli v metru a svištěli na místo. Do muzea jsme nakonec šel jen já a LLSM. Ostatní na nás čekali venku, ale protože se rozpršelo, našli jsme je s Losákem za dvě hodiny spící v hale muzea. Kaski spal tak tvrdě, že ho nevzbudilo kopání do nohou, zavazování tkaniček, ježdění prstem po řasách (to prý funguje na Bilba :-) a nakonec ho k životu přivedlo, až když mu Piko strčil pacičku od brýlí do nosu. Od technického muzea jsme šli zkouknout checkpoint Charlie a pak jsme šli dále, kopírujíce zbytky Berlínské zdi. Nakonec jsme došli k Památníku obětem 2. sv. Když jsme se v bludišti kvádrů dostatečně vyblbli, následovali jsme dunění hudby, které k nám doléhalo z přilehlého parku. Cestou ke zdroji se k nám přidaly 2 francouzky, které zřejmě také zajímalo odkud se hudba line. Když jsme došli až na širokou ulici procházející parkem a posetou desítkami stanů, kde v každém vystupovala kapela jiného žánru, francouzky se rozloučily a šly pryč. Celý festival jsme prošli a vesměs byly skoro všechny kapely dost hrozné. Únava na nás dolehla ještě více než předtím, a tak jsme se vydali k nejbližšímu metru, abychom dojeli zpět na letiště. Cestou k metu jsme opět využili autobus. Při nástupu do něj nás řidič zastavil a chtěl vidět jízdenky. Choval se dost oprskle a když mu Kulan zamával před ksichtem našima jízdenkama, které jsme ráno za 30 € horko těžko vytloukli z automatu, musel ten debil sklapnout a my se svezli 2 stanice. Na stanici jsem měl drobný problém. Měl jsem tak plný močák, že už to skoro nešlo vydržet, takže jsem kluky nechal čekat na zastávce a vydal se někam hledat záchody. Trvalo mi to věčnost, než se konečně nějaké objevily. Ujely nám zatím 2 metra, což mi kluci samozřejmě nezapomněli více než jednou připomenout. Na letišti jsme si zakoupili něco k jídlu a našli jsme si kout s lavičkami ve druhém patře. Tady teď přežíváme noc. Vyzvedli jsme si z úschovny většinu batohů, takže Kulan s Pikem se mohli chopit svých spacáků a zalézt si jak dva houmlesové pod lavičku. Rasta leží na sedačkách pro cestující. Já a Tóňa sedíme a LLSM s Ritchmondem jsou Bůh ví kde.

Neděle 12. 8. 2007 | Rasta

Dnešní ráno jsme byli nuceni opravdu vyhrotit. Budík nám zazvonil v 0500h ráno. Pomalu jsme vstali pojedli a vypravili se směr Check-in. Protože naše zavazadla byly poměrně velké, museli jsme ke speciálnímu týpkovi, který nám je projel rentgenem. Jenom Chuck měl problém a musel vybalovat. Měl totiž smontovanou Maglitku. Potom jsme šli už směr rentgeny, kde skoro všichni (vlastně ne, já nemusel) se museli zout z bot, které pípaly. Kulan měl problém s inzulínovejma injekcema. Týpek nechtěl pochopit, že bysme je mohli potřebovat. Vše se vyřešilo. Prošli jsme kolem Krále všech Burgerů až do našeho Gatu. Chvíli jsme čekali a pak už hurá směr Barca. Sbohem Německo. Letěli jsme s Easy-Jetem. Letušky nic moc, jídlo žádný, cesta 2,5 hodiny. Do Barcelony jsme přiletěli kolem 1030h. Z letadla jsme se svezli busem k terminálu. Tam na nás měly čekat kufry, ale ono nic. Čekali jsme 10, 15, 30 minut a batohy nikde. Asi po 40 minutách přijely. Vyšli jsme ven a vyhledali informace. Paní v okýnku nám řekla, kdy a odkud jede bus do Andorry, což byl náš cíl cesty. Po chvilce jsme našli zastávku. Jel nám asi za 50 minut. Tak jsme šli s Kulanem a Chuckem najít něco k snědku. Všude bylo plno krásných slečen, ale pečivo nic. Vrátili jsme se a nasedli do busu. Řidič vůbec netušil anglicky, ale jeli jsme sami na nádraží v Barceloně. Tam jsme u Eurolines koupili za 25 € lístky do Andorry a vypařili se. Cestu do Andorry si nepamatuju, protože jsem skoro celou cestu spal jako ostatní . Dojeli jsme na místo asi v 1630h. Vystoupili jsme a spatřili majestátní hory, krásné město plné super aut a hezkých domů. Šli jsme směr Central park. Takový park z nás asi nikdo ještě neviděl, byl opravdu luxusní. Zbýňa s Kulanem šli na nákup, my zašli na cheese a pak seděli v parku. Po asi 1,5h se vrátili kluci. Přinesli chleby, vodu, marmelády… Najedli jsme se za neustálého křiku dětí. Já s Chuckem jsme šli koupit ještě vody. Pak jsme vyrazili všichni. Stavili jsme se ještě potřetí v supermarketu Andorra 2000. Vše bylo levné. Nakoupili jsme plno super věcí a šli směr kopce. Bylo kolem 7 večer a začalo poprchávat. Šli jsme podél řek až nad město, kde jsme si našli kvůli dešti super místo pod mostem. Dali jsme chladit pití a rozložili ležení pod mostem. Bohužel nám tam začalo zatékat, tak Piko musel ucpat kanál nad silnicí. Nepomohlo to, tak jsme to vyřešili zvednutím poklopu a hrází z písku. Chtěli jsme si dojít pro vychlazené pití, ale zbylo nám v igelitce pouze jedno. Ostatní uplavalo. S Kulanem jsme sice podnikli záchranné práce, ale většina zmizela v nenávratnu. Tak jsme se všichni přichystali ke spánku, uvařili jídlo a v tom nejlepším přišli dva dělníci, kteří nás sprostě vyhodili. Byli jsme vážně naštvaní. Vše zabalit a jít ve tmě pozdě večer bůhví kam. Museli jsme dojíst Losovu polívku a Kulanovu ohřátou vodu. Prošli jsme několika tunely, několik kilometrů do kopce. Šli jsme střídavě lesem, ničím, městem. Stále dál a dál. Občas jsme se zastavili, sedli se a pojedli. Všude kudy jsme šli na nás troubila protijedoucí auta. Moc jsme nechápali, ale v tu chvíli nám to bylo úplně jedno. Chtěli jsme co nejdřív spát. Šli jsme pořád výš, až jsme došli ke skladu. S Kulanem jsme šli prozkoumat okolí. Vyděsili nás psi, kteří byli schovaní za plotem. Po velmi rychlém úniku jsme doběhli zpět na silnici. V ten okamžik jsme spatřili ohňostroj. Andorra asi slavila nějaký svátek. Po asi dalších 30 minutách cesty kolem tabákových polí jsme našli útulný místečko. Přes potok jsme šli po malém mostku a zakempili jsme u pole. Rozdělali stany, uvařili jídlo a šli zcela vyčerpaní spát.

Pondělí 13. 8. 2007 | Piko

Náš den začal nepříjemně brzo, někdy okolo sedmé hodiny ranní a to sice kokrhacím útokem kohouta. Nicméně jsme se nenechali příliš zneklidnit a usnuli jsme znova. Probudili jsme se asi v poledne a konečně tedy vstali. Zabalili jsme si, párkrát si ještě poslechli kohouta a konečně v asi půl druhé vyrazili. Za chvíli jsme došli do civilizace a za další chvíli jsme našli supermarket, který měl ale ještě 2 hodiny zavřeno, pravděpodobně už kvůli odpolední siestě. Naštěstí vedle byla otevřená nějaká restaurace, kam jsme se Zbýňou, Rastou a Richmondem zapadli. Pizzu Margharita, boloňské špagety i tousty s vajíčkem a slaninou byly víc než luxusní. Ještě jsme zde doplnili vodu a vyrazili dále na cestu. Cestou jsme potkali ještě hospodu s točeným Strongbowem, ale odolali jsme. Prošli jsme tunelem a odbočili jsme konečně ze silnice. Už po první serpentině jsme museli dát pauzu. No ale hrdinně jsme zase pokračovali. Po několika stech metrech (výškových) se cesta stala typickou horskou stezkou, kde již nešlo jít 3 vedle sebe. Po několika stech metrech jsme dorazili k potůčku, kde jsme si dali pauzu na oběd a na svlažení nožek, Zbýňa hrdina tma vlezl celej. Kulan udělal ice-coffee ze sojového mlíka a s grankem. Asi v půl šestý jsme se zvedli a vyrazili na 400 metrové převýšení. Bylo to peklo, ale zvládli jsme to a vylezli do horské chaty ve 2.260 m.n.m. Richi zde položil pořádnou bombu, mezitím jsme zjistili, že za nocleh chtějí 20 € a polívku 5.20 €. Tak jsme se chtěli zvednout, když v tom přišli horští koně v čele s jedním, co vypadal jako Arthas z Warcraftu III. Fakt kůň, většího jsem v životě neviděl. Poté, co první skupině přišlo několik reinforcement, tak jsme radši šli hledat místo na camp. Našli jsme opravdu pěkné, rozbili tábor a uvařili si. Došli jsme pro vodu o místní horské bystřiny. Zjistili jsme, že Kulanova desinfekce je fakt lepší než Waynova a že není v pití vůbec poznat. No, pak jsme si říkali, že půjdem spát, tak jsme zalezli do spacáků a pomalu usínali…. Když v tom přišli koně. Nebezpečně okolo cinkali zvonečky a řehtali a odfrkovali si. Při představě, že by nám Arthas prošel stanem, jsme fakt nebyli moc klidný. Ale nakonec si asi řekl, že by to byla fakt nuda nás rozšlapat, tak naštěstí to neudělal. Takže jsme mohli v (ne)klidu spát.

Úterý 14. 8. 2007 | Chuck

Po klidné noci jsme ze spacáčků vylezli celkem brzo, neboť cesta byla daleká… Bylo kolem deváté hodiny ranní, což není moc příjemné takhle o prázdninách. K snídani jsme zhltli poslední chlebík s nutelou a marmoškou a zapíjeli to kakaem. Už jen zabalit stany a hurááá na kopec. První překážkou bylo sedílko ve výšce 2.500 m. Sluníčko pěkně pálilo a přes 20 kg vážící batohy nás docela drtily. Po pár metrech nás začaly předbíhat skupinky Španělů (Andořanů), kteří se svými hůlkami a baťůžky do kopce přímo letěli. Jeden z těchto letců měl dres českého fotbalového hráče Tomáše Rosického. Mno tak sedlíčko jsme vyšli a teď už jen 300 m do nejvyššího místa, které jsme za dnešek měli překračovat. Všude byly kameny, občas nějaký ten potůček, občas travička, nic zvláštního. Do té doby než jsme dorazili k prvním vysokohorským jezírkům. Jejich průzračně čistá vodička přímo lákala se napít, strhat ze sebe všechno oblečení a zablbnout si v něm. Jenže teplota nebyla vůbec nějak příjemná, tak nás rychle přešla chuť. U jednoho z jezírek jsme potkali rybáře, kteří zde kempovali. Opravdu netuším jestli se v jezírku nacházely nějaké ryby, ale jak se říká “´kdo si počká, ten se dočká“. Odtud jsme 200 výškových metrů vyšli během hoďky až dvou a mohli se kochat výhledem z vrcholku naší cesty. Cesta nahoru byla složitá, ale co teprv cesta dolu, skoro tu ani žádná nebyla. Byly ti jen kameny a štěrk po kterých se šlo velice příjemně : ). Po tomto náročném sestupu jsme zakempili u jednoho z jezírek a uvařili oběd. Mezitím jediný odvážlivec Zbýňa skočil do vody a udělal pár temp. Nechali jsme trošku slehnout bříškům a vydali se dál. Cesta byla příjemná a pozvolna klesající. Po nějaké chvilce jsme dorazili k místu, které bylo naprosto božské. Průzračný potok omýval bílé zaoblené kameny, tráva zde byla lehká a nadýchaná jak čerstvě napadlý sníh a nad tím vším se trčily malé borovičky, z nichž se linula krásná vůně. Mno romantika jako prase, ale hodin bylo ještě málo, něco kolem páté a my potřebovali dojít do vesnice, abychom druhý den ráno nakoupili čerstvé pečivo apod. Také jsme po cestě zjistili že Španělé mají jiné představy p zkreslení map a že některé cesty neodpovídají zkutečnosti. Ale i mistr tesař se někdy utne, že…. Pokračovali jsme dál po cestě. Jsme už asi jen kilometr od vesnice Areu, vyhlídli jsme si pěkné místečko u potůčku. Hladové komando bez Losa vyrazilo do vesničky obhlídnout krámky a hospůdky. Poté jsme zakempili v jedné z nich a objednali si něco k snědku. Zbýňa si dal kozu na víně a já, Rasta, Piko a Risha jsme si dali jitrnici s hranolkami a paprikou, Kulan zůstal u dvou piv. Jídlo bylo velice dobré, ale mohlo ho být klidně 2x víc :-). Mno pak už jsme se vrátili do tábořiště za Losíkem, postavili stany a za šumění lesa a potůčku jsme usnuli. koneccc

Středa 15. 8. 2007 | Kulan

Budík mě probudil už v 09:00. Plán byl takový, že někdo dojde do vesnice a koupí pečivo na snídani. Tak jsem vzbudil Chucka a Zbýňu a šli jsme do vesnice. V místním obchodě jsme koupili spoustu baget, chleba a juicy. Při cestě nazpátek ke stanům už začalo vážně hodně žhnout slunce, což mělo dalekosáhlé důsledky. Došli jsme do kempu, dali si hutnou snídani a uvědomili jsme si, že možná úplně nestihneme původní plán a že Pico de Aneto asi nestihneme. Alespoň jsme poctivě nabírali síly, dojídali hutnou snídani, nikam daleko jsme se moc nehýbali a slunce pálilo a pálilo čím dál víc. Dopili jsme juicy a vyslali jsme Rastu s Ríšou pro další pití a ovoce. Zatím jsme blbnuli před ostřikovačem, který celý den kropil louku, koupali jsme se v místním potoce a zkoušel jsem vyprat nějaké ponožky a trička. Po chvíli zevlování se Rasta s Ríšou vrátili s pitím a ovocem. Potom jsme porůznu obědvali pečivo se vším možným a pili spoustu juicíků. Taky jsme se koupali v potoce, vyhřívali jsme se na sluníčku i ve stínu, odpočívali jsme a měli jsme se dobře. Hlavně se ani nic moc dělat nedalo, slunce pálilo tak moc, že jsme se stěží hýbali a úplně jsme chápali místní obyvatele, že mají odpolední siestu. Přestávali jsme věřit, že se někam ještě dnes dostaneme a těžce jsme se smiřovali s tím, že zůstaneme ještě jednu nic na našem místě. Taky hrozně foukal vítr, takže se ani nedalo dělat nic jinýho, než ležet ve stínu. Časem nám opět došly juicíky, takže jsme se opět vydali do vesnice pro něco k pití. Tentokrát jsme si vesnici pořádně prohlédli, včetně okolí místního kostela a podivných dvorků. Koupili jsme tedy pití, ale také známky a pohledy, což nebylo až tak snadné, protože obsluha v místním obchodě angličtinou moc nevládla. Nakonec ale vše dobře dopadlo a vydali jsme se zpátky. Pojedli jsme něco z našich zásob a ještě dlouho do noci jsme si povídali a připravovali se, alespoň duševně, na další den, který bude jistě velmi náročný. Vyčerpalo nás to tak, že jsme ani nespali ve stanech, někteří.

Čtvrtek 16. 8. 2007 | LLSM

Ráno jsme projednou trochu vyhrotili a vstávalo se už v 08:00. Nesnídali jsme hned ráno, protože jsme chtěli nakoupit čerstvé pečivo po cestě. Všechno jsme si sbalili, rozhodli se, že vodu nabereme až po cestě, někdy při snídani. Došli jsme na rozcestí nad Areu, kde jsme se já, kulan a Rasta odlehčili od batohů a šli do vesnice nakoupit. Já jsem viděl na rozdíl od ostatních vesnici poprvé a musím uznat, že byla docela pěkná. Místní obchod byl dost všehochuť ale co jsme potřebovali jsme nakoupili (nakonec jsme nekoupili juice s příchutí „šťáva k pečenému kuřeti“). Kulan dokonce díky dramatickým dovednostem zjistil, kde je poštovní schránka a hodil do ní své pohledy. Přestože ráno to vypadalo, že celý den bude pod mrakem, už při cestě z vesnice za ostatními se do nás neúprosně pustilo sluníčko. Značka cesty GR-11, která nás provází a bude provázet celou cestu Pyrenejema, nás svým vzhledem (podobala se polské vlajce) táhla pořád dál nahoru na hřebeny. Podle mapu jsme měli překonat tisícimetrové převýšení, ale po všech našich zkušenostech nevěřím španělským mapám. Po cestě se nám nevyplatila důvěra v mapu, že celou cestu budeme křižovat potůček. Trochu vody jsme potkali, ale stoprocentně pitně nevypadala, tak jsme jí pomohli chlorovými tabletami spolu s Tangem a doufali jsme, že z ní nebudeme mít žádné potíže. I tak jsme většinu cesty trpěli žízní. A cesta byla jako pokaždé v místních horách nekonečná. Když jsme se konečně vyškrábali až na hřeben, dali jsme si oběd (měli jsme nakoupené čerstvé pečivo) a vypili poslední láhev vody. Vzhledem k tomu, že na hřebeni studeně foukalo, dlouho jsme tam nepobyli a brzy se vydali na cestu sestupnou. Pod hřebenem byla odbočka k nějakému pramenu, ale ten byl vyschlý. Tak jsme pokračovali skopce ještě asi dvě hodiny, než jsme narazili na první vodu. Shodou okolností si v ní hrála parta dětí, která nám řekla, že je pitná. Většina z nás tady v potoce zchladila nožky a nabrali jsme si všichni novou vodu. Potom jsme vyrazili dál směrem k vesnici Tavascan. Cestou jsme ještě potkali jednu paní, která nám řekla, že až budem hledat místo na spaní okolo Tavascanu, máme se zeptat pana starosty. Tuto radu jsme uznali za nevhodnou, nechtěli jsme, abychom pak třeba zas museli platit. Když jsme se s paní rozloučili, prošli nějakou malou vesničkou, cesta změnila významně svou podobu. Zúžila se asi na šířku půl osoby, občas plynně přešla ve skálu a jako vždy byla nekonečná. Většinu cesty stačil jeden špatný krok a člověk by se zastavil až dole v řece (o 500 m níž). Nakonec se nám po několikahodinové cestě podařilo někdy v půl osmé dorazit do Tavascanu. Tam jsme nakoupili a Kulanovi se podařilo najít dobře kryté místo na stany blízko vesnice, takže jsme ještě všichni kromě Kulana zašli do vesnice do hospody na večeři. Když jsme se vrátili, postavili jsme stan a šli spinkat.

Pátek 17. 8. 2007 | Ríša

Tentokrát jsme vstávání moc nehrotili, to znamená asi v 11. Potom jsme takticky vyčlenili jednu nakupující skupinu: Piko, Chuck a Kulan a druhou balící a to byli kupodivu ti všichni ostatní. K snídani jsme pojedli pečivo od včerejška a poprvý a možná naposled si uvařili i čaj. Vůbec byla netradiční, páč Zbýňa nám připravil snídani do skoro postele. Pak jsme si dali dvacet minut stoupání do první horský vesnice, kterou jsme měli v plánu projít. Odtamtud jsme pokračovali po vrstevnici přesně naproti naší včerejší zabijácký kozí stezce. Tahle byla trochu míň vražedná, ale na jednom místě taky zmizela a zbyla jen skála. Po cestě kousek od místa kde se Chuck podepisoval do kamene jsme objevili úrodu máty a část jí sklidili a vzali s sebou. Na to, kolik jsme s ní měli plánů nakonec dopadla docela špatně (u Pika v pytli se špinavým prádlem) kde teda nejspíš byla potřeba po jeho divokých snech s Rastou a Brucem Willisem, který se mu zdají jen po desátý hodině. Po asi dvou hodinách od první vesnice jsme dorazili do tejně horský, ale větší vesnice, odkud vedla prašná cesta pořádně do kopce a hlavně na výsluní. U pramene s betonovým korýtkem když jsme si dávali čokoládovou pauzu kolem nás prošli další lidi chytřejší než my, kteří chodí za největšího vedra skopce a ne nahoru. O kus dál se za křovím schovávali partyzánský koně. To bylo ještě pořád na serpentinách. Poslední část stoupání přes hřeben vedla kolmo nahoru spíš vyschlým korytem potoka než cestou. Na vrcholku jsme poobědvali bagetky z ranního nákupu, kus salámu a domazali poslední mazací věci. Takovou „exkluzivní“ hostinu jsme museli zapít něčím víc speciálním než vodou s desinfekcí a tak jsme namíchali kakao. Pak jsme začali sbíhat do protějšího údolí k neobydlené vesnici kterou okupovalo stádo krav a cesta která tam měla vést byla přeškrtnutá a tak jsme se rozhodli pokračovat údolím podél potoka do Estalonu. Cestou kolem nás na motorce projel takovej místní pan Šťastný, kterej asi jel zkontrolovat svoje stádo. Ještě než jsme dorazili do města stihli jsme odstřelit kus skály nad značkou GR-11 masivní křížovou palbou kameny z cesty. Potom co Kulan zasadil skále critical hit, tak jsme pokračovali do města kde jako první stál kostel u kterého zrovna měli sraz místní. Kulan využil svoje lingvistické dovednosti a dozvěděl se, že obchod tu nemají ani náhodou, spaní jedině v hotelu, ale voda že tu je. Pokračovali jsme dál v prozkoumávání vesnice a jejích vymožeností. Vodu jsme našli a doplnili spolu s místní babičkou, která nás obdařila spoustou určitě užitečných rad, ale moc jsme jí nerozuměli, protože nikdo z nás neuměl španělsky. U hotelu nám poradili, že spát ve stanech se dá třicet minut dál po cestě do kopce u refugi boudy. Ta byla ale už zabraná neohroženými krávami, které se nebojí ani blesku foťáku ze dvou metrů. Po chvíli dohadování a hledání Los se Zbýňou našli místo daleko od krav pár set metrů dál po cestě. Tam jsme postavili stany, uvařili jídlo, snědli ho a šli spát.

Sobota 18. 8. 2007 | Zbyněk

Vstávali jsme normálně kolem desáté hodiny. Po snídani, která se skládala z baget, salámu a nutely jsme vyrazili do kopce. Cesta strmě stoupala a byla tak zarostlá vegetací, že místy ani nebyla vidět. Hlavně nám křoví, kterým jsme se neustále museli prodírat, značně komplikovalo výstup. Sápali jsme se do sedla 2.250 m.n.m. Hora si pro nás přichystala několik falešných vrcholů, aby nám tak trošku „pozvedla“ morálku. Po třech hodinách výstupu jsme konečně seděli ve stínu v sedle a živili se čokoládou. Pak jsme se vydali dále. Zpočátku cesta mírně klesala. Asi po půl hodině jsme ztratili značku, ale naštěstí jsme jí po chvíli sestupu lesem znovu našli. Abych nezapomněl, celý výstup jsme zvládli s 3 l vody pro 7 lidí, což zrovna není moc. Celou dobu jsme měli potkat několik potůčků, ale nic tam nebylo. Takže nám 3 l musely stačit ještě další 2 hodiny, než jsme dorazili do polorozpadlé, téměř opuštěné vesničky, kde naštěstí voda byla. Celý den šíleně pálilo slunce. Ve vesnici jsme u koryta (spíš to byla kamenná vana) potkali místního dědu, který se nám snažil něco sdělit, ale většinou jsme mu nerozuměli skoro ani slovo. Z vesnice jsme šli strmě dolů za spalujícího vedra dolů do údolí k přehradě. Dorazili jsme tam asi za hodinu. Břehy byly lemovány desítkami rybářů a dalo nám docela práci než jsme našli místo, kde bychom mohli zůstat přes noc. Na prvním místě, které se nám zdálo jako vhodné, jsme se vykoupali v přehradě, i když ve vodě bylo docela dost řas. Také jsme se tu najedli, protože u přehrady byla i vesnice s kempem a obchodem. Dali jsme si bagety se zbytkem salámu a snědli jsme ještě jednu konzervu tuňáka. Protože bylo na prvním místě spousta rezavých mravenců, kteří kousali jako diví, přemístili jsme se asi o 30 metrů dál na trávu pod silnici, kde jsme si rozložili poncha, karimatky a spacáky a po spoustě duchaplných řečí a házení frisbeem jsme šli spát.

Neděle 19. 8. 2007 | Rasta

Vstávali jsme docela pozdě, protože nás slunce nevzbudilo. Trvalo nám docela chvíli než jsme zabalili naše ležení. Vyrazili jsme ke kempu, kde jsme minulý den našli luxusní supermercat. Nakoupili jsme neuvěřitelný množství jídla a pití. Mlíka, bagety, džusy, šunky, sýry… prostě boj. Kulan do sebe nacpal dvě obří bagety. Nikdo nemohl chodit. Postupně jsme si všichni odskočili, vyčistili si zuby a po pauze vyrazili směr vesnička Jou. Bylo to asi 500 metrů do výšky. Šli jsme to asi dvě hodiny s pauzou na kafe a zavzpomínání na staré dobré časy s paintballem. Z vesničky Jou jsme pokračovali po asfaltové silnici směr město Espot. Asi s jednou pauzou jsme dorazili na předměstí Espotu kolem páté odpolední. Naprosto zaujati nekonečnou řadou bílých Defenderů (taxíků co jezdí do hor) jsmedošli k informacím. Optali jsme se na autobusy do Barcy, vyprázdnili se a ještě stihli nakoupit džusy a chipsy v obchodě. Po menší Chuckově nehodě na WC jsme vyrazili k jezeru vzdálenému asi 7,5 km od Espotu. Zastavili jsme se asi 500 metrů za městem. Piko se Zbýňou šli hledat místo na stany, já, Chucek a Kulan s Richiem jsme házeli kameny na popelnice a Los si šel odskočit do lesa. Tak po 30 min se vrátili Piko se Zbýňou, my jsme se jim zkusili schovat, ale nepovedlo se. Los se vrátil z lesa se slovy, že má asi určitě sračku. Stejný problém jako Chucek. Šli jsme kus za most na místo, které našli. Postavili stany, najedli se a byli spokojeni. Až na Losa s Chuckem, kteří zvolili kopel. Richi právě spadl do potoka, Kulan ztratil frisbee a u nás ve stanu to strašně smrdí. Prostě děsnej den.

Pondělí 20. 8. 2007 | Piko

Vstávání jsme již poněkolikáté nehrotili. Když jsem vylezl ze stanu, byly zde již tři igelitky s bagetkami, jogurty, sýrem, šunkou, marmeládou pro Kulana a samozřejmě džusíky. Po vydatné snídani jsme zevlili, pokoušeli se najít ztracené frisbee (neúspěšně) a opalovali se. Poté jsme se s Kulanem a Rastou vydali do asi 200 m vzdáleného supermercatu ve asi 100 m vzdáleném kempu. Nakoupili jsme další bagetky a další džusíky a Fantu a pohledy + známky. Vrátili jsme se do našeho kempu, cestou si Rasta ještě vyčistil zuby a nabil trochu jeho a Zbýňův mobil ve sprchách. Chvíli jsme se flákali a pak Rasta, Zbýňa a Los vyrazili do sprch, Kulan do Espotu koupit sójové mléko a hodit pohled pro Bajta, který jsme napsali společnými silami hnedka po nákupu. Já s Tondou a Richmondem jsme hlídali náš kemp, což bylo velice náročné :-) (válet se na alumatce a opalovat se). Po asi hodině (!) se ty 3 ucha vrátili a mohli jsme se jít umýt my. Zvládli jsme to též a následovala další náročná práce v kempu, oběd složený ze 2 baget a poslední třetiny poličanu. Další válení se. Pak nás to asi přestalo bavit a zabalili. Bylo to složitý, ale nakonec jsme vyrazili. Chuck vzal odpadky, v kempu jsme vyhodili odpadky, doplnili vodu a koupili si zmrzliny. Také jsme přišli na to, že Chuck bude mít osmerčata a pak se uvidí. Posilnili jsme se a vyrazili. Cestou na parkoviště jsme potkali historicky první českou výpravu. Po chvíli jsme dorazili na parkoviště a odtud nás podle místních ukazatelů čekala ještě 1h 30 min k jezeru. Prvních 400 m byla cesta pro invalidy, kterážto byla fakt luxusní. Za chvilku (no trochu delší) jsme dorazili k jezírku St. Maurici. Škoda tý betonový hráze, jinak docela pěkný jezírko. Již cestou jsme hledali místo na zakempení, ale dlouho jsme nemohli nic najít (nehledě na to, že jsme byli v NP, kde se stanovat nesmí). Nakonec jsme ale našli místečko poblíž nějakého rozbořeného a shořelého baráku. K večeři jsme si uvařili místní rozpustná jídla koupená v Espotu. No, zvládli jsme to, i když venku byla strašná kosa. Nakonec jsme ale zalezli do spacáků (někdo ve 3 vrstvách, někdo jen v trenkách) a snažili se usnout.

Úterý 21. 8. 2007 | Chuck

Ráno jsme byli na nohou už v 8:00, neboť jsme spali v národním parku, kde se stanovat nesmí a my tak chtěli mít zabaleno dřív než začnou kolem chodit lidi. Zabalit stany bylo velice obtížné, neboť byla nepředstavitelná kosa. K snídani jsme zhltli poslední tuňáky s bagetkou. Piko, Kulan, Zbýňa a já jsme dále pokračovali národním parkem a zbytek se od nás oddělil a šli zpět do Espotu. Pod náloží vrstev si pár vrstev člověk dobře zapotil, tak jsme něco málo odložili a šli dál. Čím víc jsme se hrnuli do kopce, tím větší byla zima, víc foukalo, pršelo, občas sněžilo. Nedalo se dělat nic jiného než jít dále do kopce, neboť déšť s ohromnou rychlostí větru a zima člověka úplně ničily. Když jsme dorazili do sedla (2.600) u vrcholku hory Tuc de Rotera (2.857) potkali jsme jednu holčinu z Madridu, která se odtrhla od svý party a teď byla trošku ztracena, tak šla s námi dál. Asi po dvou hodinách jsme dorazili do chaty, kde bylo pěkně narváno, ale teploučko a místo, kde se dalo i něco vařit.. Potom, co jsme něco zhltli jsme se rozloučili s holčinou a šli dál a dál. Přestalo i pršet, tak cesta byla příjemnější, občas jsme si jí osladili kafíčkem nebo čajíčkem. Čtyři hodiny utekly jako voda a my došli k druhé chatě. Ale ani zde jsme dlouho nepobyli, koupili jsme dvoje chipsy a šli dál. Po pár kilometrech jsme si našli pěkné místečko na spinkání, rozbili jsme tábor a uvařili véču. Kulan si dal svojí vysněnou bramborovou kaši s houbičkama a já, Zbýňa a Piko dvě polívky a jeden Hostinec. Když přišla noc na spaní, tak to byl docela problém, teda aspoň pro mě, neboť skoro všechny věci jsem měl mokré, batoh nevydržel nápor větru a deště. Ale moira hřeje i když je mokrá, tak to jediný mě hřálo na srdci a už jsem se moc těšil na ráno. Jo a ještě jsem zapomněl říct, že foukalo přes den více než 70 km/h neboť Zbýňovi protekly rukavice.

Středa 22. 8. 2007 | Kulan

Kolem půl desáté jsme začali pomalu vstávat, tedy přemístili jsme se všichni ke Zbýňovi do stanu, kde si kluci uvařili sladké momenty – dohromady dva vanilkové s dvěmi čokoládovými. Plánovali jsme chvíli co dál a nakonec jsme se rozhodli, že všechno sbalíme a vyrazíme. To nebylo nic moc, protože bylo všechno mokré, všude mokro a zima. Když jsme ale už měli skoro sbaleno, tak poprvé vysvitlo slunce, za což jsme byli velmi vděčni. Ještě jsme chvíli byli na našem tábořišti a sušili jsme věci. Nakonec jsme se vydali pryč, směrem k parkovišti. Šli jsme do kopce, pojedli sušenky a zapili je Tangem. Věděli jsme, že už v přírodě moc dlouho nepobudeme a tak už jsme zásobami nemuseli moc šetřit. Po cestě jsme objevili zajímavé vodohospodářské dílo vedoucí do jeskyně, ze které vytékal potok. Také jsme téměř před vrškem potkali stádo ovcí a ve vzduchu jsme viděli velkého orla. Došli jsme k jezírku, bylo pěkné a rozlehlé, dali jsme si další sušenky. Pak už nás čekala jen cesta dolů, naprosto jsme předběhli skupinku cestovatelů a byli jsme skoro dole. Vydali jsme se směrem k parkovišti, tam jsme chvíli odpočívali a připravovali se na stopování do města Vielha. Do tohoto města totiž vede jenom jeden tunel, který je navíc nejdelší v celém Španělsku. Já jsem stopoval s Chuckem, Zbýňa s Pikem byli o kousek dál. Chvíli nás nikdo nechtěl vzít, ale i tak to byla sranda. Nakonec nás vzal legrační týpek, po cestě vzal u Pika a jeli jsme. Tunel zevnitř nevypadal moc dobře, ale byl vážně ten nejdelší, jakým jsem kdy jel. Ve Vielze jsme šli do supermercatu nakoupit a pak jsme se setkali se Zbýňou u turistického centra. Chvíli jsme vymýšleli co dál, četli smsky od Kaskiho a domlouvali odkud a kdy pojedeme do BCN. Šli jsme ještě nakoupit něco k jídlu a pak jsme se vydali hledat místo na spaní. Prošli jsme celým městem a nakonec našli malou loučku kousek od silnice a postavili jsme stany. Druhé skupině jsme poslali smsky že ráno vyrážíme busem do BCN a že se setkáme na autobusovém nádraží. Pak už jsme pomalu šli spát.

Čtvrtek 23. 8. 2007 | Zbyněk

K ránu jsem už moc nespal. Spacák mi moc nehřál a venku pršelo a pršelo. Když zazvonil budík nastavený na 7:30, byla skoro ještě tma. Začali jsme balit s Kulanem věci probudili Chucka s Pikem. Když zvon nedalekého kostela odbíjel osm hodin, měli jsme už téměř zabaleno. Kromě Kulana, který snědl bagetu jsme posnídali pouze pomerančový džus a vydali jsme se do Vielhy na autobus do BCN. Jakmile jsme přišli na zastávku, přijel autobus do BCN. Řidič si ještě odskočil na kávičku, tak jsme ještě chvíli čekali na zastávce. Když v tom se tu najednou objevila dvojice starej a mladej. Starej mírně při těle s krátce střiženými vlasy a brýlemi a mladej pořádně holohlavej vazoun navlečený v džínových kalhotách a bundě. Byli to fízlové. Hned chtěli po všech vidět doklady, nás nevyjímaje. Byla to fakt dobrá dvojka a tvářili se víc než důležitě. Zatím se vrátil řidič a pustil nás do autobusu. Koupili jsme od něj jízdenky do BCN celkem za 101,5 €. Autobus byl zevnitř něčím zvláštní, což mně a Kulanovi došlo až po nějaké době. Autobus měl tak velké sedačky, že se nevešly 4 vedle sebe a tak na jedné straně uličky byly 2 a na druhé jen 1 sedadlo. Cesta do BCN rychle ubíhala a jen, co jsme vyjeli z hor, projasnilo se. Po 3 hodinách jízdy jsme přijeli do města Leidha kde jsme měli asi půlhodiny pauzu. Doběhli jsme rychle do supermercatu a nakoupili jsme bagety, šunku, sýr a napolitánky s krémem. Vrátili jsme se zpět do autobusu a za 2 hodiny už jsme byli v Barceloně. Vystoupili jsme z busu. Odložili jsme mikiny a bundy a já jsem zašel do informací zjistit, kde přesně v Barceloně jsme, jak je to s jízdenkami na MHD a jak s kempy. Vrátil jsem se s mapou, papírem s druhy jízdenek a ještě dalším papírem se seznamem kempů v Barceloně. Byli 3 hodiny odpoledne a LLSM, Rasta a Richmond měli přijet až v 19:15, tak jsme se vydali na prohlídku města. Šli jsme kolem barcelonského vítězného oblouku do městského parku. Park je obrovský a dále ještě pokračuje v podobě ZOO. V parku sídlí zoologické a geologické muzeum, má tu sídlo Katalánský parlament, je tu umělé jezero s půjčovnou lodiček, obrovská fontána, maketa mamuta a bůhví co ještě. Z parku jsme šli směrem k městským plážím. Tam jsme odložili na chvíli batohy a Kulan s Chuckem se šli vykoupat. Pokračovali jsme dál podél pláží k přístavu. Cestou jsme potkali obrovskou „garáž“, kde mladý holky prodávali zmrzlinu a chlazené pití. Když jsme dolízali zmrzlinu, akorát napsal LLSM, že právě přijeli na autobusové nádraží Nord, stejně jako my. Bohužel jsme kluky čekali až o hodinu později, takže museli čekat než jsme se dostali na zastávku. Na stanici jsme se znovu přeptali na kempy a dopravu k nim, teď už nás vlastně zajímal jenom jeden konkrétní kemp, a vydali jsme se na autobus. Když se v informačním letáku ke kempům psalo, že do něho jede autobus L95, lidé na zastávce nám řekli, že tam vlastně jezdí L94. Nasedli jsme do autobusu a dojeli ke kempu, který byl hned u dálnice kousíček od letiště. Cestou jsme míjeli tragickou dopravní nehodu s mrtvým motorkářem. V kempu jsme se ubytovali na 3 dny. Místní týpek nám ukázal, kde postavit stany. Byl fakt dost v pohodě. Nesl si s sebou asi 12 piv a když jsme došli do míst, kde v kempu byla stanová oblast řekl nám, ať si to prostě někde postavíme, kde bude místo. Začali jsme stavět stany, pověsili jsme 2 šňůry na sušení mokrých věcí z hor, když v tom se týpek objevil podruhé, že potřebuje přemístit ledničku. Kulan a LLSM mu s ní pomohli a jako odměnu dostali 2 litrová piva. Mezitím k nám zavítal nějakej kudrnatej starší blonďatej chlápek a ptal se něco španělsky. Tak jsem se ho zeptal, jestli mluví anglicky. On začal lámanou angličtinou, jak se odtud co nejrychleji dostane na letiště. Používal při tom takové divné výrazy a tak zvláštně kladl slova za sebou, že jsem začal nabírat podezření a když jsme si pak s Rastou všimli, že má na tričku napsáno Praha, bylo to jasný. Byl to Čech. Odešel. Pak jsme ho potkali znovu i s jeho partnerkou. Také šli přes Pyreneje po GR-11 jako my. Jen jinou část hor a tvářili se dost překvapeně, když jsme jim říkali, že nám poslední 2 dny strašně pršelo. Chlápek z Čech nám pak ještě vyprávěl, že byl snad milionkrát v Rumunsku v horách. Rozloučili jsme se s nám a šli uvařit něco k jídlu. Španělský týpek, co nám ukazoval místo ke stanování, zatím rozjel s kámošem kousek od nás pořádnou disco-party, kam vskutku „duchaplnými“ řečmi dostal slečny ze všech okolních stanů. Fakt borec! Když jsme dojedli, kluci se šli vykoupat do moře, zatímco jsem hlídal při četbě Pottera stany. Když se vrátili, bylo už docela pozdě a tak jsme zalezli do stanů a šli spát.

Pátek 24. 8. 2007 | Rasta

Na dnešní ráno jsme se těšili. Už jsme se viděli na pláži a na sluníčku, ale vše bylo jinak. Kolem desáté ráno žádné slunce. Tak jsme si v kempu šli nakoupit do supermercatu bagetky, sýry, křupky, mléko, džusy – prostě jako vždy. Jedli jsme tak do jedenácté a přitom se povalovali okolo stanů. V tom najednou přišel zpoza stanů obrovskej afroman s copánkama. Dal se s náma do řeči a vypadal, jako by chtěl něco prodat. Později jsme zjistili, že chtěl koupit on od nás. Neměli jsme co dělat, tak jsme já, Chucek a Piko vyrazili na pláž. Chodili jsme na pobřeží mezitím co ostatní spali. Chuck šel sbírat mušle a Piko fotil Španěla se třemi slečnami. Když jsme se vraceli z pláže, potkali jsme našeho Afromana s brkem v hubě. Jen se usmál a šel dál. V našem subcampu se nás Zbýňa zeptal jestli nechceme jet s ním do Barcy. Jel sám. Bylo okolo jedné a my se pořád váleli. Někdo si četl, někdo spal, někdo psal deník. Prostě jsme odpočívali, protože nebylo nic moc počasí. Okolo třetí jsme šli vyzkoušet místní bazén. Byl fakt studený a byla fakt zima. Po chvíli jsme tam vlezli všichni. Chucek házel triky v bazéně, ale protože nám byla největší zima, utekli jsme do sprch. Byli jsme tam asi 20 min, Piko nejmíň 40 min. Vrátili jsme se ke stanům a šli zase odpočívat. Kolem šestý jsme se vydali všichni kromě Losa k supermarketu nakoupit na večer. Nejdřív jsme si koupili jen něco malýho a sedli si na lavičku před supermarket. Začalo pršet, tak jsme seděli pořád dál a kupovali pořád dál. Potkali jsme opět našeho Rastamana, co šel nakoupit piva na večer. Zakecali jsme se s ním. Povídal o sobě, občas oslovil nějaký seňoritas, jmenoval se Mamadu. Byl z Burkina Faso. Když odešel seděli jsme dál a pozorovali okolí. Občas jsme se bavili dost dobře. Třeba když přijel autobus 18 – 35 holanďanek. Seděli jsme tam tak do půl devátý, nakoupili hromady zásob na večer a šli za Losíkem. Začali jsme popíjet a bavit se. Sedli jsme si do velkýho přístřešku, kde bylo plno lidí. Pokecali jsme s Mamadem, který nás pozval na jídlo příští večer, pak se seznámili s Italkou a Francouzskou. Přišel Zbýňa, který neviděl bílou gorilu, protože byla mrtvá od roku 2003. Ještě jsme pokecali s Rakušákem a šli spát.

Sobota 25. 8. 2007 | Piko

Vstávání jsme vůbec nehrotili. Když jsme se dali okolo jedenácté dohromady, vyrazili jsme do Barcelony. Autobusem jsme dojeli na Katalánské náměstí, odkud jsme vyrazili pěšky k Sagrada Familia. Po zběžném obhlédnutí jsme zamířili k restauraci Lactuca, all you can eat and drink. Měli zde spoustu druhů salátů (takže ani Kulan nebyl o hladu), dále nějaké maso, těstoviny, 3 omáčky, pizzy, ovoce, fakt dobrou vanilkovou, čokoládovou a vanilkovo-čokoládovou zmrzlinu a také kávovar a ještě spoustu dalších věcí. Všechny nás to dost vyřídilo. No nicméně potom jsme se vydali okouknout souvenir-shopy, kde jsme sehnali velkou katalánskou vlajku, vlajky na batohy (nášivky), Kulan si pořídil sbírku oslů a Chuck tričko pro tatínka. Poté jsme vyrazili na hlavní třídu Barcelony. Kromě domu Gaudího zde bylo nepřeberné množství živých soch jako např. legionář, střihoruký Edward apod. Po čase jsme dorazili k obrovské tržnici, kde měli všelijaká masa, ovoce a podobné věci. Některé vypadaly fakt nevábně, takže jsme se tam radši moc nezdržovali. Naše další zastávka bylo námořní muzeum, do kterého se nakonec vydal jen Rasta se Zbýňou. My ostatní jsme se vydali do vojenského muzea, které bylo v pevnosti na kopci. Cesta to byla dlouhá, ale zvládli jsme to. V muzeu měli nejvíc věcí, zejména tvar některých helem byl poněkud zarážející. Ale obrovské obouručáky, flaky, Mausery a cínoví vojáčci byli skvělí. A snad nejlepší byla místnost s komiksy od začátku 20. století. Potom jsme se vydali na autobus na Placa Espanya, odkud nám jel autobus do kempu. Cestou jsme ještě šli okolo olympijského stadionu. V kempu jsme tak tak stihli supermercat, takže jsme nakoupili nějaké zásoby na večer. Asi půl hodiny po našem příjezdu přijeli i Rasta se Zbýňou, tak jsme se rozhodli jít se vykoupat do moře. To bylo super, jelikož byly velké vlny, ve kterých jsme se docela vyblbli. Až natolik, že Rasta ztratil brýle. Po vysprchování se a převlíknutí se jsme zašli si sednout ke stolu. Tam bylo dost veselo, jelikož přijela obrovská parta Rusů a Ukrajinců s obrovským množstvím vodky a piv. A všichni ti Rusáci byli obrovský. Docela tam řvali a ze srandy se prali (i když dost tvrdě), že je zkoušel místní strážce uklidnit, ale silně nepochodil. My jsme se ještě rozhodli navštívit Mamadua, ale tam jsme dlouho nevydrželi a vrátili se zpět k Rusům. Jeden z nich se s námi dal do řeči. Zjistili jsme, že má přezdívku Kos-18 (Kos proto, že je velkej, 18 proto, že byl radista a to bylo jeho ohlašovací číslo) a že dnes slaví 22. narozeniny. Také nám vyprávěl o ruských zbraních a o povinné vojně. Občas přisedl i nějaký jeho kamarád. Bavili jsme se asi do 3 do rána, ale pak jsme byli příliš unaveni a šli jsme radši spát.

Neděle 26. 8. 2007 | Chuck

Ráno jsme vyskákali ze spacáků po 10 hodině, museli jsme sbalit věci, stany a zaplatit do 12:00 za kemp. Ale ještě předtím jsme si udělali fotku s Kosem-18 a Mamadem. Rozloučili jsme se, zaplatili a vydali se do velkoměsta Barcy. Zbýňa a Rasta se od nás odtrhli a šli se podívat do vojenského muzea a na prohlídku lodí po přístavu. My zatím šli ještě shánět suvenýry apod. Ještě jsme zakousli něco malého a šli na pláž, kde jsme měli domluvené rande s Rastou a Zbýňou. Sluníčko a vysoká teplota a burácející moře nás dlouho nenechalo čekat a už jsme na sobě měli plavky a řádili ve vlnách. Mohlo být tak kolem a přiřítili se naši borci z paluby vyjížďkové lodi, odhodili ale batohy a šli zase dál na suvenýry. Takže jsme čekali asi další dvě hodiny než zase přišli z nákupů. Poté jsme se vydali hledat autobus na letiště. Za pár minut jsme dorazili na zastávku aerobusu, který na letiště jezdil, ale byl tu malý problém, že za jízdu na letiště chtěl 4 €, zdálo se nám to moc a po zjištění, že na letiště jezdí i normální bus za cenu 1,25 € jsme neváhali a vydali se na Placa Espanya odkud autobus jel. Vše jak jsme si představovali vyšlo a my se po chvilce ocitli na barcelonském letišti. Do 10:00 zbývalo ještě mnoho hodin, kdy byl otevřen Check-in pro náš let, proto jsme rozbalili karimatky a zakempili u jedněch laviček. Střídali jsme se v hlídání batohů a už se moc těšili na letadlo a cestu do Berlína.

Pondělí 27. 8. 2007 | Ríša

Ráno jsme se probudili uprostřed fronty lidí a kufrů. Tak jsme si radši rychle sbalili spací vybavení (ti co ho měli). Ještě chvíli poseděli a pak když přišel čas, šli jsme na check-in. Proběhlo to hladce, ani jsme nemuseli zouvat pohorky. Po namáhavém čekání nás čekalo další čekání v čekárně u našeho gate. Nastoupili jsme do easy-jetu, kde bylo víc letušáků než letušek. Odstartovali a podívali se naposledy seshora na Barcelonu a dokonce zahlédli náš kemp u moře. Chvíli (asi dvě a kus hodiny) jsme pospávali a prohlíželi anglický noviny a pak hladce přistáli. Dorazili jsme spolu s davem k pásu se zavazadly kde zmizel Kulan na záchod (tehdy jsme si to mysleli). Postupně přijely všechny naše batohy až na Rastův. Když se pás zastavil a bylo víceméně jasné, že uč se neobjeví, šli jsme to řešit na informace. Přenesli jsme si batohy do terminálu spolu s Kulanovým, který přijel po pásu ve dvou částech – karimatka a zbytek a začali ho hledat, protože už se podezřele dlouho nevracel. Na záchodech nebyl a tak na informacích nahlásili v angličtině do rozhlasu že se má dostavit k nim. Mezitím nás s Chuckem a Pikem začali přemlouva (u batohů který jsme tam střežili) k soutěži, že můžeme vyhrát výlet do ZOO zadarmo. První u nás neuspěl, ale když přišla slečna a to že jsme ztratili zavazadlo a kamaráda brala jako vtip (aspoň zpočátku) tak jsem se uvolili k vyplnění nějakého kuponu. Mezitím k nám přišel ten první a od něj jsme zjistili, že před chvílí odvážela sanitka někoho v černém triku a kraťasech do nemocnice. Když se ostatní vrátili z informací s papírem pro Rastu a jménem nemocnice kam Kulana odvezli, Zbýňa vzal Kulanův batoh a taxíkem za ním jel. My ostatní jsme to všechno šli zajíst do Burger-Kingu, kam jsme se celou dobu v horách těšili. Po několika přestupech a návštěvě suvenýrů u Checkpointu Charlie, kde si chtěl Chucek koupit triko a nakonec, protože na něm záhadně přibyl velký nápis Berlin si koupil úplně jiný, jsme konečně seděli v Burger-Kingu na hlavním nádraží. Nakoupili jsme si triple whooper menu, cheeseburger, chicken burger a strašlivě se přecpali. Nakonec jsme z hlubin našich peněženek vytvořili fond za který jsme nakoupili tři džusy, Pak jsme se vydali na autobusové nádraží. Los si odtamtud vydal naproti Zbýňovi, který se vrátil od Kulana. Navštívili jsme místní záchody, přemístili se do čekárny. Po pár (dvou) hodinách přijeli Zbýňa s Losem a bez Kulana, který zůstal v nemocnici. Pak uř jsme jen čekali na bus a bavili se o španělskejch nemocnicích, Kulanovi, uvítací party a spoustě dalších píkovinách.

[ akce Kobří expedice Pyreneje 2007 | publikováno 13. 9. 2007 ]

[  úvod  |  akce  |  kronika  |  pro rodiče  |  oddíly  ]
Aktualizováno průběžně vedením.
© Laddobar studio 2003–2015