kronika 2005  

  30. 6.–17. 7. 2005   |   Kobří Skotsko 2005   |   Kulan, Zbýňa, Bajt, Kaski, Štěpán, Tóňa, LLSM, Číž

Čtvrtek 30. 6. 2005 | Zbyněk

Sešli jsme se ve 12.30 na Andělu. Bylo nás osm: já (Zbyněk), Kulan, Bajt (čti nově [Badžt]), Mlč, Štěpán, Čížek, Tonda a Kaski. Od Anděla jsme se vydali rovnou na letiště, odkuds jsme měli letět v 15.30 do Glasgow. I když jsme očekávalo spoustu problémů s odbavením a se spoustou dalších věcí, vše se nakonec obešlo bez potíží. Poté, co jsme úspěšně prošli pasovou kontrolou, jsme měli asi ještě hodinu času do odletu našeho letadla, a tak jsme pozorovali provoz na letišti. Po dráze zrovna roloval Boeing 747 společnosti China cargo a chystal se ke startu. Určitě letěl pro další dvě miliardy ponožek… Vhledem k tomu, že zrovna pršelo, byl každý vzlet vskutku monumentální. Za letadlem se pokaždé zvedal ohromný oblak vody a 747čka odfoukla snad všechnu vodu co byla kolem. Mezitím přistálo i naše letadlo. Ještě než jsme nastoupili, museli jsme projít detektorem kovů. Akorát Bajtovi sundali i boty, ale jinak bylo vše v pořádku. Pak už jsme se jen pohodlně posadili v letadle, vyslechli si instrukce pro případ, že bychom spadli, a pak už hurá do Skotska!!! V 17.00 jsme přistáli v Glasgow, kde na nás už čekal Wayne, skautský vedoucí z Edinburghu. Hned co jsme se seznámili, nás wayne posadil do minibusu, vlastně ambulance a jeli jsme na tábořiště, kde budeme několik dní bydlet. Cesta do Edinburghu trvala asi dvě hodiny, ale spoustu času jsme ztratili v dopravní zácpě na dálnici. Celá zácpa vznikla tak, že na dálnici se srazila 2 auta a ostatní řidiči byli natolik zvědaví, jak moc jsou nabouraná, že téměř zastavili, když je míjeli. Nejen v Čechách jsou za volantem pěkný volové… Na tábořišti jsme tudíž dorazili až po osmé hodině. Byl jsem překvapený, jak je to rozlehlý komplex budov na úpatí kopce s kusem lesa a několika loukami. Zároveň jsem byl překvapený, že jsme tu byli téměř sami, nikde žádné jiné stany a pouze pár lidí. Jinak tábořiště se jmenuje Bonally podle hradu v sousedství. Ihned jak jsme vystoupili z minibusu nás obklopila, oblaka muchniček. Jsou to malé dotěrné mušky, které úplně pekelně štípou. Kromě muchniček, nás zde uvítal ještě Edwin, další vedoucí, který se tu o nás bude starat. Edwin nás provedl celým tábořištěm a ukázal nám, kde jsou sprchy, záchody, místní kapli a zavedl nás i na pěknou vyhlídku na Edinburgh a pověděl nám několik zajímavých věcí o městě. Zatímco jsme si prohlíželi tábořiště, Wayne ještě s dalším vedoucím Andym pro nás připravili večeři. Bylo to fantastické. Měli jsme kuře, salát, spoustu jogurtů, ovoce, všechno na co jsme si vzpomněli. Po večeři jsme si šli postavit stany a také jsme se rozloučili s Edwinem a Andym, kteří jeli domů. Bylo už celkem pozdě a tak jsme šli spát. Wayne si postavil stan vedle našich a než jsme zalezli do spacáků, ještě asi hodinu jsme si s ním povídali.

Pátek 1. 7. 2005 | Kaski

V pátek jsme vstávali kolem desáté. Venku na nás čekala obrovská anglická snídaně. Skládala se z mnoha jogurtů, cornflaků, toustů, jablek a jiných dobrot. Po snídani jsme si připravili svačinu a vyrazili ambulancí směrem k Edinburghu. Dojeli jsme pod horu Arthur’s seat z které byl krásný výhled na celé město. Po náročném stoupání nás čekal krásný výhled na město a moře. Nahoře jsme se vyfotili a připravli se na seběhnutí. Ještě jsme prozkoumali terén a vyrazili minibusem pod Edinburgh’s castle. Tam jsme vystoupili a s Edwinem postupovali směrem k hradu. Cestou nám ukazoval zajímavosti domů a schované zahrady za nimi. Prohlíželi jsme si i obchůdky kolem s kilty a suvenýry. Pak jsem potkali opět Wayna a šli na oběd do našeho vozu . Cestou jsme se stavili u domu Baden Powela. Po vydatném obědě jsme vyrazili na hrad. U poklden nám pan Skot vysmlouval vstupné za 0 liber. V hradu jsme viděli děla, svatbu v kiltech a památník padlých. Z hradu jsme šli do královských plných ležících lidí na krásně upravené trávě. Zde jsme strávili příjemnou chvilku. Nemohli jsme se dohodnout, co budeme dělat dál, tak jsme koupili pohledy a jeli ambulancí na Blackford hill na kterém jsme minulého dne viděli observatoř. Opět jsme vylezli na vrcholek, vyfotili se a hráli super skrývací hry ve vysoké trávě. Pak jsme už jenom odjeli do kempu, kde na nás čekala vydatná večeře jako vždy. Ještě za náma přišli skotští skauti. Zahráli jsme si fotbal, pojedli, pokecali a byli spokojení…

Sobota 2. 7. 2005 | Čížek

Ze všech nejdříve vstali skotští Exploreři a já, zhruba půl hodiny poté Zbyněk, Bajt, Kaski, Tonda, Mlč, Kulan a pokud vim, tak Štěpán ještě o něco později. Snídaně byla připravena, už se jen smažila slaninka a klobásy. Všichni si na všem pochutnali. Když jsme u toho, tak by nebylo špatný, kdyby na táboře dal Láďa ruku hloubš do peněženky a třeba tu snídani občas nějak zpestřil . Ale to tak BTW. Inu, po snídani se začalo plánovat, co se bude dělat. Rozhodlo se o pěším výletě do okolí. Tak se tedy událo, že v poledním čase skupina vyrazila. Šla nejdřív lesem. Pěkným, zeleným skotským lesem. Následovala holá velká louka plná ovcí, které měli černé hlavy. Nerostlo zde nic vyššího než přízemní křoví [Wayne nám ukázal cíl naší cesty – Black Hill]. Družinka vyšla vstříc skotským kopcům po malé cestičce. Okolní kopce a louky byly opravdu krásné, až nepopsatelné. Rovněž jsme viděli nějaký střílecí prostor, kam není vhodné vstupovat, když vlají červené vlaječky na kopcích. Cesta pokračovala podél malé pěkné říčky, u níž se později odehrál oběd, k němuž měli všichni sandwiche. Štěpán našel zbytky ovčí vlny, z níž udělal řádnej knír. Inu, cesta pokračovala a táhla se, až jsme vyšli na Black Hill. Tam se odehrála bitva, které se zúčastnil i Wayne. Bitva s hlínou. Boj to byl tvrdý a nelítostný, až nakonec přece jen skončil. No, řekněme remízou. Cestou z kopce bylo ještě pár přepadů z úkrytu. Vyrazili jsme podél nízké zídky až ke hlubokému korytu řeky, jež jsme též úspěšně překonali. Přešli jsme do lesa, kde jsme si zahráli několik plížících her. Po zakončení her jsme se dostali do tábora, kde jsme si zahráli fotbal s polákama. Byl to tragický pohled (na nás ) z hlediska někoho, kdo bere fotbal vážně. No, prohráli jsme, ale kdo by si z toho něco dělal. Po fotbale byla večeře, při níž nás Polky pozvaly na diskotéku. Když odešly, tak jsme povečeřeli, osprchovali jsme se byli prostě fine. Kolem jedenácté si pro nás Polky přišly, my jsme navrhli, že pustíme SKA (Fast Food orchestra + Fidel Castro). Souhlasili dokonce s nadšením. Nakonec jsme netančili. Jen tam chvilku „tancoval“ jeden homusexuálně orientovaný muž (?). S Polkama jsme si dlouho povídali, zjistili, že jim není 14, ale 18 a okolo jedné se rozešli. BTW, někteří Poláci byli fakt hodně nasraní, že jim tam s nima povídáme. Obzvlášť jejich šéf. No již padla noc, byla jedna hodina ráno, tak jsme si šli lehnout a spali.

Neděle 3. 7. 2005 | Tonda

No abych pravdu řekl, tak jsme vstávání nijak moc nehrotili. Dneska ráno to byla spíš snídaně tzv. „co dům dá“. Zase jsme se nacpali vším možným, splácali všechny chuti dohromady, až jakýkoliv pohyb byl pro každého problém. Chvilku jsme si odpočinuli, připravili si sváči a vyrazili jsme na další prohlídku okolí. Zanedlouho jsme dorazili k nejzachovalejšímu hradu v okolí, kde nás bohužel opustil Čížek, který měl nějaké střevní problémy, a proto byl odvezen na prohlídku do zdejší nemocnice. Hrad byl opravdu báječný, bylo v něm spoustu místností, chodbiček, úkrytů… Ihned jsme začali vymýšlet na co se dá takový hrad použít a kolik stojí apod. Štěpánovým snem bylo zde uspořádat pořádnou dřevárnu se vším všudy. Mezitím co jsme si házeli s mým „mačkacím“ míčkem, přijel Wayne, který si hrad také prohlížel. No přece jenom nám vyhládlo po takové prohlídce hradu a tak jsme si udělali „menší“ piknik, kde se dojedli všechny zbytky. Wayne nám slíbil moře, tak se jelo k moři. Byla zde nádherná pláž posetá písečkem a maličkými mušličkami. Všechno bylo dokonalé až na tu vodu. Nikdo jiný se nekoupal, jenom banda skautů z Prahy se odvážila ve vodě smočit. No, u moře jsme to moc neprotahovali a po cestě domů jsme se stavili u čížka v nemocnici, abychom zjistili, co mu vlastně je. Náš „nemocný“ člen nevypadal nejen špatně, ale ještě ke všemu na pokoji měl televizi, záchod s koupelnou, vozící postel, udělátko, kterým si mohl přivolat sestřičku, když něco potřeboval. Jelikož Čížek zrovna očekával, že přijede sestřička s večeří, dlouho jsme se nezdržovali jeli jsme si koupit něco pro sebe k jídlu. Jen tak ze srandy jsme si povídali o jídlu „fish & chips“ a jiných jídlech, které by jsme si dali k večeři. Ale to neměl slyšet Wayne. Pro každého koupil jedny fish & chips. Abych pravdu řekl, byla to taková porce, že jen málokdo ji dokázal sníst. A teď si představte, že po této večeři, kdy se nikdo nemohl ani hnout jsme měli zamluvený zápas ve fotbale se španěli. Nebyl to žádný match, nebo zápas, bylo to jen takové kopání do míče, neboť dlouho očekávaní mistři hrající první ligu ukázali, že to co jsme si mysleli nebyla vůbec žádná pravda. Po zápase jsme promluvili pár slov s Waynem u ohně a pak šli zalehnout do svých stanů.

Pondělí 4. 7. 2005 | Kulan

Moc brzo jsme nevstali, chtělo se nám dlouho spát a šli jsme spát pozdě den předtím. Dopoledne po vydatné snídani jsme si sbalili, Los uklidil svoje zahrádky a vydali jsme se do Muzeí. Nějak jsme to všechno nestihli včas a tak jsme v Royal Museum a Museum of Scotland strávili je chvíli. Potom jsme jeli k Waynovi do nemocnice na oběd, kde jsme se zase dobře napapali, byla to dobrá změna od našich ostatních jídel. Chtěli jsme se ještě znovu vrátit do musea, abychom toho viděli více než předtím. Stavili jsme se ještě v jednom armyshopu, kde měli docela zajímavý věci, zjistili jsme také, že začíná slušná demonstrace. Koupili jsme známky na pohledy a nasedli zpátky do ambulance. Jeli jsme pak k muzeu, ale dobře jsme ztvrdli ve městě kvůli různým objížďkám kvůli demonstracím. Dostali jsme se celkem blízko k davu demonstrantů, kde jsme viděli pár zraněných demonstrantů s hlavami od krve. Policisté zastavili naší ambulanci a nařídili Waynovi aby je odvezl do nemocnice. Tak jsme je naložili a se zapnutou houkačkou jsme se prodírali městskými ulicemi. Bylo to dost super, protože nás ta auta nechávala projet a všechno šlo hladce. Vyložili jsme nakonec oba demonstranty u nemocnice a zkusili znovu jet do muzea. To ale bylo zavřené kvůli protestům a tak jsme jeli navštívit Boba v nemocnici. Bob se měl fajn, koukal na televizi a celkem nic mu nechybělo. Jeli jsme pak ještě nakoupit do tesca, ale to mělo taktéž zavřeno. Jeli jsme tedy už domů do kempu. Přijel Edwin i Andy, který nám přivezl spoustu map a vytištěných stránek o různých kempech po cestě. Zatímco jsem se dohadoval o trase nás španělé rozkopali ve fotbale. Pak se šli někteří vysprchovat po zápase a venku před sprchami jsme se ještě seznámili se Španělkami. Pak jsme s waynem slavili poslední společnou noc v kempu a nakonec v noci se za námi k ohni stavili Španělky s několika Španěli, trochu jsme pokecali a šli spát.

Úterý 5. 7. 2005 | LLSM

Ráno se opět vstávání nijak výrazně nehrotilo. Po snídani jsme sbalili své saky paky se vším všudy a nejdřív vyrazili do Museum of Flight, které bylo kousek za Edinburghem. Bylo tam docela dost letadel, mezi nimiž vynikal pro mě Concorde a stíhačka s vertikálním startem Harrier. Z 2WW tam byl zachovaný Spitfire, byla tam i ukázka letadel českých jednotek. Když jsme se dostatečně nasytili pohledem na letadla, šli jsme se ještě nasytit po praktické stránce. Udělali jsme malý piknik a dali si chleby s marmeládou. Pak jsme se vydali do nemocnice zkontrolovat Boba. Bob se stále měl jako prase v žitě, takže jsme u něj jen chvíli pobyli a pak zajeli nakoupit. Tentokrát obchody nezklamaly. Doplnili jsme potraviny a vodu a poté konečně vyrazili ambulanci na sever do hor. Nejdříve jsme ještě zajeli do Stirlingu, kde už nás nepustili do hradu, tak jsme si ho prohlédli pouze z venku. Stejně tak William Wallace Monument. Kulan dneska již podruhé ukázal, co dokáže s gumovou, fialovou, lékařskou rukavicí. A zase jsme vyrazili na sever. Ve městečku zvané Perth se Wayne snažil dočerpat pohonné hmoty do ambulance. Nejdřív jsme hledali čerpací pumpu Shell, u níž může čerpat zadarmo. Když jsme jí našli, zjistili jsme, že nemají žádnou naftu. Tak jsme našli jinou benzínku. Rozhodli jsme se, že bychom mu benzín měli zaplatit my, když nás veze tak daleko. To si ale Wayne nenechal líbit. Nechal nás koupit benzín a hned každému koupil sandwich. Pak jsme po hodině dojeli konečně na místo výsadku, Blair Atholl. Tam nás Wayne vysadil, rozloučil se a nechal nás svému osudu. My jsme vyrazili pěšky údolím na sever. Přitom jsme ještě omylem prošli cvičným vojenským prostorem. Snažili jsme se na střelnici najít nějaký náboje, bohužel neúspěšně. Díky muchničkám se nedalo úplně zůstat na místě, takže jsme zašli kousek za vojenský prostor a tam se utábořili. A bez večeře šli spát…

Středa 6. 7. 2005 | Štěpán

Když jsme jako vždycky o něco později vstali a nasnídali se, vyrazili jsme už na opravdovou túru. Přešli jsme velký klenutý most a pustili se proti proudu říčky Tilt, která se vinula velkým údolím. Jak jsme tak obdivovali peřeje a postupovali dál, kopce kolem byli vyšší a oveček bylo víc a víc. Občas nějaké stavení. Cesta utíkala rychle. Údolí bylo krásné, ale jednotvárné. Po čase pochodu už kolem žádná stavení nebyla, kopce byli pořád vyšší a oveček začalo ubývat. Pak jsme na jedné křižovatce našli opuštěné horské kolo. Majitel nebyl nikde nablízku. Chvilku jsme se divili tomu, že někdo nechá kolo jen tak bez dozoru, ale pak jsme si řekli, že jsme v Británii a začali jsme házet kameny do řeky, která teď byla hluboko pod námi. Vyzkoušeli jsme si všechny možné i nemožné techniky házení malých kamenů. Vrchol byl Zbýňův „kulomet“ , kdy házel z jedné ruky 5 kamenů rychle za sebou. Pak došlo i na velké kameny. Ty už se s rachotem řítili do řeky. Čím větší kámen, tím lepší. Pak se z čista jasna objevil majitel kola, nasedl, pozdravil a odjel. Tak jsme se raději vydali na cestu. Prošli jsme kolem vodopádů zvaných Skaskiho vodopády a pokračovali pořád dál. V jednu chvíli jsme si nebyli jisti cestou a hledali jsme jezero Loch Tilt, abychom se ujistili, že jdeme dobře. Po krátkém hledání jsme ho našli, pak obdivovali okolní krajinu, pozorovali stádo divných horských srnek, které jsme viděli na každém kroku, a pak vyrazili zase dál. Náhle se před námi otevřelo veliké údolí. Uprostřed byla ruina starého domu, kam jsme došli a rozdělali tábor. Pak už byla večeře, pak se bylo u ohně a pak se šlo spát.

Čtvrtek 7. 7. 2005 | Bajt

Ranní vstávání se opět moc nehrotilo podle Kulanova času (-2 hodiny) vstávali celkem včas. Čekal nás Ben Macdui, druhá nejvyšší hora Velké Británie. K snídani jsme si dali Malcao a chleba a koukli jsme na prolétající stíhačky. Napřed to byl druhoválečný Huricán a jako vrchol to zakončilo Tornádo. Zjistili jsme, že už máme asi jenom 1,5 litru vody a ještě nevíme kde ji doplníme. Naštěstí po pár kilometrech byli na cestě nějací skauti, kteří nám řekli že voda z řeky poblíž které jsem je pitná. To byla velká výzva a proto jsme se v ní o pár set metrů výš vykoupali. Připadali jsme si trochu jako Wallace – mytí se v horských bystřinách. Patřičně k tomu byla ta voda taky studená. Vodu jsme nabrali až výš. Ben Macdui se pomalu ale jistě blížil, až byl výstup přímo před námi. Doplnili jsme vodu na maximum a pustili se do výstupu. Trvalo nám to asi 3 hodiny, ale nakonec jsme se zdárně a trochu vyčerpaně dostali na vrchol. Bylo už asi kolem desáté večer, ale protože jsme měli ještě trochu sil, pokračovali jsme dál směrem k Aviemoru. Asi po hodině či dvou jsme usoudili (také kvůli nějakým smečkovým problémům jednoho člena) že je na čase jít spát. Postavili jsme stany, uvařili si polívčičku, Kulan těstoviny s rajskou omáčkou a uložili se ke spánku. Netrvalo to dlouho a všechny z nás pohltil hluboký spánek a sladké sny.

Pátek 8. 7. 2005 | Zbyněk

Dnešní ráno jsme nehrotili ani trošku. Vstávali jsme někdy po jedenácté a vycházeli kolem dvanácté. Dnes nás čekal sestup do údolí k říčce, která tekla do města Avimore, kde se stékala s vetší řekou. Náš sestup začal kupodivu výstupem, naštěstí krátkým. Vyšli jsme kousek nahoru do sedla, kde jsme měli najít cestu, která by nás dovedla dolu. Cestu jsme skutečně našli, ale ta po asi 200m skončila a dále jsme scházeli přes suťové pole. Bylo to celkem peklo, všechny kameny se divně viklali a občas některý podklouzl. Asi za půl hodiny jsme naštěstí všichni zdraví stáli pod horama o nějakých 300m níže. Další cesta už vedla mírně z kopce poděl říčky. Ušli jsem asi 5 km a pak jsme zastavili u soutoku dvou neznámých říček. Hned jsme si vyndali karimatky, ručníky, někteří i plavky a začali si užívat sluníčka na písečném břehu. Zbývalo nám ještě dost instatního jídla, hlavně polévka, a tak jsme za chvilku chystali něco dobrého k jídlu. Zatímco jsme vařili vodu, začali jsem prát špinavé oblečení a Kulan ne pro jistotu se vypral celý. Jak jsme si tak jedli, prali a užívali u vody, tak jsme najednou zjistili, že už je sedm hodin a měli bychom se někam pohnout. A tak jsme se nakonec po urputné šiškové bitvě sbalili všechny věci a šli dál. Chtěli jsme dojít až do Avimoru, odkud nám další den ráno měl jet autobus. V deset hodin jsme už seděli v Avimoru a jedli Fish and Chips. Našli jsme dokonce i zastávku autobusu, a tak už zbývalo jen se utábořit. Naštěstí jsme potkali hodnou paní, která nám poradila bezvadné místo k táboření asi 10 minut od autobusu. Ano, skvělé místo byla louka plná oveček. Došli jsme až na její konec a stany postavili na břehu řeky. Zapíchli jsme českou vlaječku, pak se sešli u Bajta ve stanu a probrali, jak to bude s kiltama a Vietnamem a pak šli spát. Bylo zase ráno…

Sobota 9. 7. 2005 | Kaski

Tohle ráno jsme nejvíc vyhrotili. Probudili jsme se kolem půl devátý, sbalili si věci a běželi nakupovat do Tesca. Po nákupu a snídani před Tescem jsme odešli asi 50m k zastávce autobusu. Tím jsme odjeli do Innvernes vzdáleného asi 30 mil od Aviemore. Vystoupili jsme před hlavní knihovnou a šli směrem na hlavní promenádu, kde bylo plno obchůdků a lidí. Zamířili jsme do prvního obchodu s kilty, ale potom co jsme viděli ceny kolem 200 £ jsme radši šli ven na schůdky. Tam jsme poseděli, napsali dopisy domů a pojedli. Mezitím jsme já, Kulan a Tonda vyrazili hledat kavárnu s internetem.. S shopping centru jsme potkali dívky, co nás pozdravili z ničeho nic a divný hračkářství plný divnejch bajtovejch věcí. Pak jsme šli na hrad a na internet do turist centra. Na hradě jsme potkali dva čechy, se kterejma jsme pokecali a pak šli na vlakové nádraží, kam pro nás měl přijet Wayne. Ještě před tím jsme ale lezli na hradbu. Při čekání na Wayna jsme se bavili Kulanovýma hrama. Po asi dvou hodinách přijel wayne s Bobem a odvezl nás k Lochnessce. Tam jsme si prohlédli hrad a katapult a jeli dál do skautského kempu. Hned jsme postavili stany a šli prozkoumat skauty a skautky. Zjistili jsme, kde pouštějí Úžasňákovi. Po večeři jsme se šli koupat do místní řeky. Všichni kromě Bajta tam vlezli a řádili na peřejích. Pak jsme jenom šli navštívit skauty u táboráku, pokecali, koukli na film a fotky a šli spát…

Neděle 10. 7. 2005 | Tonda

Ráno jsme vyskočili docela brzo, neboť Wayne musel odjet s ambulancí pryč, protože do kempu mělo přijet spoustu dalších skautů a naše vozidlo jim překáželo na parkovišti. No ale přece jenom to nebyl takovej spěch a tak jsme skočili ještě vyráchat se do potůčku. Složili jsme stany a nasedli do ambulance. Wayne nás odvezl do obchodu Morrisons, kde jsme nakoupili spousty, spousty jídla. Také jsme si koupili dvě kuřátka za dvě libry, které jsme si pak vychutnávali na parkovišti společně s pepsinou, kterou nám koupil Wayne. Na parkovišti „pod“ Ben Nevisem jsme si rozdělili jídlo a vyrazili na kopec. No abych pravdu řekl, nebyla to žádná sranda. Svítilo pěkně sluníčko a vrcholek nikde a nikde. Po cestě jsme potkali spousty lidí, kteří už měli výstup za sebou, našel se i nějakej ten čecháček. Do smíchu nám moc nebylo, ale po 3 hodinách bylo naše trápení u konce. Vrchol byl dobyt. Cesta byla dost zajímavá a plná překvapení. Už jste si mysleli, že jste na vršku a pak se ukázalo že to není pravda a cesta pokračuje výš a výš. Výstup jsme oslavili čokoládou a Kulan pak vytáhl plechovku KOFOLY. To bylo největší překvapení za pobyt ve Skotsku. Škoda, že to byla jen plechovka a né nějaká ta 2 litrovka. Pak jsme si uvařili něco dobrého k jídlu a šli spát. Byla tam pěkná budka, ve které jsme strávili noc. Samozřejmě, že nebyla tak velká, aby se tam vešlo tolik lidí a tak se rozdělal ještě jeden stan. V boudičce jsme probrali nějaká témata týkající se bitev, tábora… a pak ulehli do spacáčků a šli spát.

Pondělí 11. 7. 2005 | LLSM

Vstávání ráno bylo dost neobvyklé, stejně jako nakonec program celého dne. Skupina, která se večer předešlého dne rozhodla spát ve stanu vstala okolo deváté, aby se mohla vesele usmívat na první příchozí turisty. Zbytek, který spal v budce, vyspával až do poledne. Takže než si ráno všichni zabalili a vyrazili jsme, bylo skoro čtvrt na dvě. A šli jsme pořádně pomalu, protože jsme se chtěli dostat dolů do údolí, kam nevedlo nic, co by se dalo nazývat cestou. Nejdříve nás čekalo klesání asi 400 výškových metrů po suťovém, kamenitém poli, zbytek už byla pouze travička s mechy, kapradinami, občasnými kameny a močály. Udělali jsme pouze asi tři zastávky, a to v 900 metrech, v 600 m a ve 300 m.n.m. Jelikož klesání bylo opravdu prudké a nohy se podlamovali pod těžkými batohy, kolena vrzali v kloubech a svaly se napínaly a úpěly při každém kroku, rozhodli se ti nejrychlejší ve 3 stech metrech udělat přestávku u potoka. Velmi rychle zjistili, že voda je velmi teplá. Aby ne, celý dnešní den nás bezvýhradně provázelo sluníčko, které svítilo jako o závod. Takže jsme v těchto vlastně lázních zůstali několik hodin. Přitom jsme si já s Čížkem pěkně spálili záda, což nás mrzelo celou další cestu. Když jsme vyráželi rozhodl jsem se zkusit jít v kiltu (skotské sukni), který se Bajtovi podařilo získat od Edwina a Wayne nám ho přivezl spolu s Čížkem, a se kterým sgt. Slimmer zdolal Ben Nevis, Tóňa klesání do 300 m.n.m. a pak já další krátkou cestu dnešní den. Potom jsme konečně došli dolů do údolí unavení, spocení, ale šťastní. Pokračovali jsme dále údolím, až jsme u řeky Glen Nevis našli skvělé místo na koupání, ne pouze tak, aby se člověk stěží položil do vody. Byla tam taková hloubka, že jsem jen s obtížemi dokázal ponořit tak hluboko, abych se dotknul dna. Kromě mě to dokázal ještě Tóňa, ostatní se o to ani nesnažili. Když jsme dostatečně prozkoumali řeku, našel Tóňa s Kulanem a Kaskim nějaké lepší místo, kde jsme zatím pili. K večeři si všichni uvařili těstoviny s tuňákem a sladkou kukuřicí, umyli si ešusy a muchničky a jiný otravný hmyz nás brzy zahnal do stanů…

Úterý 12. 7. 2005 | Štěpán

Po přelétnutí ranní stíhačky kolem 11:00 jsme vstali a začali se balit. Někteří odvážlivci se ještě umyli v řece, zvlášť Tonda, kterému tam upadl Kaskiho ešus. Pak jsme vyrazili směrem k sedlu, které jsme měli dnes přejít. Cestou se ozvaly bolavé svaly na stehnech po včerejším sestupu. Proto jsme postupovali pomalu a vychutnávali si okolní cestu. Když jsme dorazili do sedla, klesla okolo mlha a my se pustili dolů. Jak jinak než přímo dolů a bez cesty. Nakonec jsme sestoupili až k West highland way a po této cestě až do města Kinlochleven. Tam jsme navštívili outdoorové centrum, kde jsme nakoupili bomby do vařiče. Tam měli obrovské lezecké stěny, obrovskou restauraci a onen obchod s bombami. Před obchodem šel kolem nás nějaký mladík, chvilku na nás koukal a pak se anglicky zeptal jestli jsme skauti a odkud a když se dozvěděl že z Čech, tak řekl, že on taky a od Brna. Pak jsme se dozvěděli, že od nich jsou ty dva, které jsme potkali v Invernes. Tak nás ten moravský mladík pozval do parku, kde stanovali. Přijali jsme. Došli jsme do parku. Zahráli si frisbee a wrestling a chystali se ke spánku. To ale nebyl konec dne. Pět z nás se rozhodlo zajít na večerní vycházku. Obešli jsme půlku Kinlochlevenu a skončili jsme u plotu, za kterým byla stoka, za kterou byl plot, za kterým byla cesta, za kterou byl plot, za kterým byla skupinka poměrně hezkých Belgičanek. Chvilku jsme na sebe volali různé věci. Pak se k našemu zklamání uchýlily do svých stanů. I oběhli jsme dva ploty, řeku a cestu a začali kamínkama ostřelovat jejich stany. Když konečně začaly vykukovat, vylezl ze stanu opodál naštvaně tvářící se starý pán, něco na slečny křikl, ty hned zalehly a pak ten sultán někam odkráčel. Raději jsme zvolili ústup, který skončil až ve spacácích…

Středa 13. 7. 2005 | Kulan

Ráno jsme celkem zaspali a vstali opět až kolem poledne. Ke snídani si někteří koupili různá jídla v místním obchůdku. Češi, kteří spali vedle nás, vstávání taky moc nehrotili a tak jsme nakonec odcházeli dříve než oni. Vydali jsme se zpočátku kolem kempu, kde byly Belgičanky, ale byly už pryč. Postupovali jsme dále především do kopce. Na jednom vršku jsme se znovu potkali s dvojicí Čechů a znovu je pak potkali pod kopcem, kde jsme se na chvíli zastavili na oběd a trochu se zchladili u řeky. Potom jsme se vydali podél silnice dál. Cesta šla hezky rovně a ne moc do kopce ani z kopce. Viděli jsme i 3 hnědé chlupaté dlouhosrsté skotské kravičky. Došli jsme až k hotelu-kempu, kde byli další noví Češi a dále pak našich 6 starých známých. Z toho jsme usoudili, že celé Skotsko je plné Čechů a že tady moc Skotů není. Pak jsme přešli přes silnici a šli k jednomu lesíku, kde jsme měli v plánu přespat. Tam jsme nakonec i došli a rozhodli se že rozbijeme tábor na kopečku, že tam nebudou muchničky. To ale byla velká chyba, protože, jsme brzy zjistili, že jich jsou všude mraky. Stany jsme postavili co nejdříve a začali si vařit večeři. To se brzy začalo zdát jako nadlidský výkon, protože mušinky nás obletovaly úplně všude. Tonda brzy zjistil jakou udělal chybu, když šel k lesíku položit kabel, protože se vrátil poštípaný na choulostivých místech. Z toho jsem se nepoučil ani já a brzo poté jsem udělal stejnou chybu. Zbytek vaření byl doslova peklem a nakonec jsme i zavrhli uvaření kafe. Zalezli jsme radši opatrně do stanů a slyšeli déšť muchniček. Ven jsme raději nevylézali a pomalu usínali.

Čtvrtek 14. 7. 2005 | Čížek

Inu, ráno jsme vstali okolo desáté, přestože budík dělal rozruch už v 9:00. K snídani nebylo vůbec nic kromě kafe a jedné polívky. Tak se mezi 10:30 a 11:15 událo, že skupina vyrazila směrem ke srazišti s Waynem. Trasa byla dlouhá cca 14 km, ale tato vzdálenost byla rychle a bez problémů překonána. Snad jen trochu mželo, ale to nikdo zvlášť nehrotil. Na sraziště (Bridge of Orchy) jsme dorazili okolo 14:20 a byla tam docela zima. Kde se vzali, tu se vzali další Češi! Řekl bych, že aspoň půlka našeho národa je ve Skotsku. Odešel jsem na záchod do přilehlé restaurace a když jsem se vrátil, čekalo mě milé překvapení a to sice, že někdo vyžebral ½ chleba, 2x čočkovou polévku a několik Tangů. Dali jsme si tedy svačinku a dojedli veškeré zbývající jídlo. Krátce po třetí hodině odpolední dorazil Wayne i s ambulancí a tak jsme vyrazili na dlouhou cestu do Edinburghu. Zastavili jsme ještě v Tescu, kde jsme si nakoupili sandwiche a jídlo na večeři a snídani. Vydali jsme se opět na cestu, jen jednou jsme se zastavili u nějakého jezera na skautském tábořišti a tam jsme spapinkali sandwiche. Po jídle jsme vyrazili „domů“ za doprovodu skupiny „Fast food“. Po cestě jsme potkali jednu havárii ale zranění tam nebyli, tak jsme jeli dál, až jsme dorazili do Bonaly, kde nás mělo původně očekávat 700 holek, avšak po přepočítání jsme došli k výsledku 0. Potom jsme už jen snědli instant. polívky, povídali si, vysprchovali jsme se a zahučeli do spacáků.

Pátek 15. 7. 2005 | Tonda

No, jak to říct. Vstávání se dnes ráno opravdu nehrotilo a doba vstávání byla kolem jedenácté až dvanácté. Přijel Wayne a ambulancí jsme jeli do města. První co jsme chtěli navštívit bylo museum. Minule jsme na něj měli málo času, tak jsme si to chtěli tentokrát vynahradit. Tentokrát jsme v museu strávili asi tak 2 hodiny a celé to tam proběhli. V museu se nám také podařilo během asi 5 minut ztratit Edwina co na nás čekal před museem. Po museu následoval jeden outdoorový shop, kde si Kulan chtěl koupit “vegany“, ale neměl na ně peníze. Pak nás Wayne vyhodil u kanceláře Fly Globe Span a měli jsme se s ním setkat na nádraží. Po pár dotazech na cestu jsme trefili a měli ještě chvíli času, tak zkoušeli somrovat a koukli na nějaký suvenýry. Večer přijeli němci, ale nějak nebyla příležitost s nimi cokoli podnikat, tak jsme šli spát.

Sobota 16. 7. 2005 | Zbyněk

Dneska jsme vstávali někdy kolem desáté. Dali jsme si snídani a protože vstali i skotští skauti, kteří tu dnes byli s námi, šli jsme si s nimi zahrát fotbal. Asi kolem dvanácté odešli místní skauti a my se vydali do města. Tentokrát prvně sami a pěšky. Cestou jsme se zastavili v Tescu, kde zrovna prodávali nového Harryho Pottera za skvělých 8 liber. Koupili jsme tuším 4 knihy, Z Tesca jsme šli do centra města, kde si Kulan koupil boty “Vegan“. O půl čtvrté jsme měli sraz s Waynem, který nás odvezl do obrovského obchodu se suvenýry královské rodiny. Protože jsme měli hlad, zastavili jsme se ještě na Fish and Chips a pak už hurá zpět do kempu, kde jsme byli domluveni s německými skauty na fotbale. Zase jsme prohráli, tentokrát 3:7! Němci byli na rozdíl od nás pořádný hrotiči. Po fotbale jsme se bavili s Waynem a němci, a pak jsme se šli kouknout do německého kempu. Měli tam zajímavý typ stanu. I když vypadal jinak, měl podobné vlastnosti jako tee-pee. Po prohlídce stanu jsme se šli ohřát k „německému ohni“ a snědli spoustu brambor pečených v alobalu. Hlavně Kulan. Asi o půlnoci jsme se rozloučili a šli spát

Neděle 17. 7. 2005 | Kulan

Ráno jsme opravdu museli vstát brzy, budík jsem dal na 07:00, což bylo kruté, ale museli jsme ještě všechno zabalit a včas se dostat na letiště. Moc se nám do balení nechtělo, ale neměli jsme moc na vybranou. Když jsme vše sbalili a uklidili, tak přijel Wayne s ambulancí, my jsme se naposledy rozloučili s naším milým tábořištěm (a taky s německými skauty). Cestou do Glasgow většina podřimovala a snažila se něco naspat po krátké noci. Letiště v Glasgow nebylo tak pěkné jako naše Ruzyně, nebylo pořádně vidět na letadla, všude bylo spoustu lidí a podobně. Rozloučili jsme se se svými batohy mizejícími kamsi do neznáma a zanedlouho poté jsme se také museli rozloučit s Waynem. Chtěl nás ještě vzít naposledy na kafe, ale nenechali jsme se. Naposledy jsme mu tedy zamávali a šli jsme k rentgenu a prohlídce. Ta byla o hodně měkčí než předtím na Ruzyni a tak jsme se bez problémů dostali až k naší bráně. Po asi 20 minutách čekání jsme nastoupili do letadla, které pilotoval patrně spíše potápěč než kapitán, soudě podle hlasu. Letušky nám s mírně otráveným výrazem opět vysvětlovaly jak si nasadit vestu a kudy utéct z letadla a pak jsme zanedlouho také vzlétli. Během letu bylo celkem oblačno a tak nám ve výhledu kromě křídla překážely také mraky. V Praze jsme byli za necelé dvě hodiny a dále vše probíhalo bez problémů, jen jsme čekali docela dlouho na batohy. Před letištěm jsme se rozloučili, protože část z nás odjížděla autobusem a metrem a část s rodiči. Já jsem jel autobusem s Tondou, Losem a Čížkem a na Zličíně jsme ještě potkali Vílu, která nás obdarovala kofolou, na kterou jsme tak dlouho čekali. Zanedlouho přiběhl ještě Štěpán a tak jsme všichni společně odjeli a na Andělu se rozloučili.

[ akce Kobří Skotsko 2005 | publikováno 3. 9. 2007 ]